PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Doporučujeme: Panelák jinak

Že jsou paneláky králíkárny, ve kterých nelze žít? Všechno vždy záleží jen lidech, jak věci využijí. Zajímavý příklad netradičného a velice poučného využití komunity jednoho pražského paneláku nalznete zde

ARCHITECTURE WEEK

V hlavním městě právě dnes odstartoval pětitýdenní mezinárodní festival architektury, který přilákal odborníky z celého světa (Venezuela, Izrael, USA, Mexiko a další). Od 15. září do 12. října si v prostorách kláštera svatého Jiří na Pražském hradě můžete prohlédnout 16 výstavních bloků na netradiční témata. K vidění bude například výstava soudobé brazilské architektury, fotografie přibližující stavitelství v severoindickém městě Chandigarh, či výstava mapující vývoj české architektury. Více podrobností o programu v článku a na http://www.architectureweek.cz.

DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ

Podzim patří architektuře! První mimořádná akce, o které bychom Vás rádi informovali, začíná již zítra a potrvá až do příští neděle. Při této výjimečné příležitosti budou v nadcházejících dnech zpřístupněny i objekty, kam se běžně návštěvník nedostane. Mimo to se můžete těšit na zajímavý doprovodný program či netradičně pojaté prohlídky. Letošního ročníku se zúčastní neuvěřitelných 58 památkových objektů Plzeňského kraje a dohromady více než tisíc architektonických klenotů České republiky. Více podrobností a zajímavých typů Vám přinášíme v článku.

MÁ VLAST – cestami proměn

Putovní výstava cestuje již čtvrtým měsícem městy a vesničkami naší vlasti. Jejím posláním je prezentovat zdařilé projekty zkrášlování nevzhledných prostranství, poukazovat na uskutečněné rekonstrukce zdevastovaných staveb či zprostředkovávat příběhy upravených náměstí, parků, stezek a hřišť. Nezapomíná však ani na jedny z největších estetických neduhů české krajiny – nádražní budovy a sakrální stavby. Do konce roku zavítá ještě do několika obcí aby přinesla výsledky velkého úsilí, které má smysl. Více

DROBNÁ ARCHITEKTURA VE VEŘEJNÉM PROSTORU

Přednášku, kde se určitě dozvíte něco zajímavého, pořádá na konci srpna v rámci programu Pěstuj prostor společnost Plzeň 2015. Pokud vás zajímá práce s veřejným prostorem a jste zvědaví, jaké možnosti nabízí drobné architektonické prvky zasazené do nevyužitých míst v našem okolí či jaká jsou úskalí jejich realizace, pak určitě vyražte 28. srpna na Městskou plovárnu v Plzni. Setkání začíná v 18:30 a těšit se můžete na zajímavé hosty a jejich osobní zkušenosti.

Architektura mezi minulostí a budoucností: kontrasty a selektivní okouzlení
Architektura - Blog

Z minulých dílů našeho netradičního putování pod povrch vizuálně uchopitelné výpovědi stavitelského umění již víme, že je lze nahlížet mnoha způsoby. My se snažíme pochopit ten rozměr architektury, který běžnému diváku mnohdy uniká, avšak prochází jako napříč historií lidstva jakožto jeden z elementů její podstaty. Ptáme se, co pro nás architektura znamená, jaké další hodnoty může generovat, jaké postoje k ní zaujímáme a jak se tyto proměnné v průběhu dějin kontextuálně vyvíjí. Zjistili jsme, že určit počátky záměrné starosti o budoucí osudy minulých stavebních počinů není jednoduchým ani jednoznačně splnitelným úkolem. Prošly jsme podněty pradávných dob, které lze alespoň v omezené míře pokládat za prazáklad péče o kulturní a stavitelské dědictví. Tento díl bude věnován období následujícímu. Ve své cestě jsme již dospěly do bodu, kdy většina oborníků uznale pokývá hlavou. Ano v renesanci vznikl mechanismus památkové ochrany. Lze ovšem zcela jednoznačně souhlasit, že renesance přispěla k institucionalizaci záchrany monumentů našich předků? Pojďme se nad tím zamyslet.

Z minulých dílů našeho netradičního putování pod povrch vizuálně uchopitelné výpovědi stavitelského umění již víme, že je lze nahlížet mnoha způsoby. My se snažíme pochopit ten rozměr architektury, který běžnému diváku mnohdy uniká, avšak prochází jako napříč historií lidstva jakožto jeden z elementů její podstaty. Ptáme se, co pro nás architektura znamená, jaké další hodnoty může generovat, jaké postoje k ní zaujímáme a jak se tyto proměnné v průběhu dějin kontextuálně vyvíjí. Zjistili jsme, že určit počátky záměrné starosti o budoucí osudy minulých stavebních počinů není jednoduchým ani jednoznačně splnitelným úkolem. Prošly jsme podněty pradávných dob, které lze alespoň v omezené míře pokládat za prazáklad péče o kulturní a stavitelské dědictví. Tento díl bude věnován období následujícímu. Ve své cestě jsme již dospěly do bodu, kdy většina oborníků uznale pokývá hlavou. Ano v renesanci vznikl mechanismus památkové ochrany. Lze ovšem zcela jednoznačně souhlasit, že renesance přispěla k institucionalizaci záchrany monumentů našich předků? Pojďme se nad tím zamyslet.

První podněty k institucionalizaci památkové péče vzešly od papežského stolce. Byla to autorita svatého otce, která posvětila první direktivní ošetření vztahu k dílu dávné minulosti. To ovšem poněkud předbíháme. Jaký byl podklad pro takovou iniciativu? Odpověď může spočívat v porozumění obecně panujícímu světonázoru. Renesance mě vždy nesmírně přitahovala svou bytostnou prosyceností kontrasty, svou dichotomickou povahou. Byla pro mne vždy něčím velmi obtížně uchopitelným a zároveň velice podnětným, okouzlujícím i paradoxním. Bylo to nepochybně období rozporuplné. A v takovém případě je vždy snazší, zvolit si jednu stranu mince a určit ji jako definující. Domnívám se, že dějiny renesanční éry jsou vykládány převážně takto zjednodušujícím a fatálně reduktivním způsobem.

Upusťme ovšem od metodologicko-interpretačních úvah a pokusme se načrtnout obrysy doby rinascitá dell arte antica“, v níž měla vzniknout památková péče v novodobém slova smyslu. Na pozadí socio-ekonomických proměn patnáctého století se pozvolna formovaly nové metafyzické základy uměleckého cítění a kultury jako takové. Jen výběrově uveďme několik zajímavých skutečností, souvisejících s tímto přerodem. Akceptace uplatnění perspektivy vedla k realističtějšímu zachycení předlohy a tak vlastně došlo k narušení stabilní ikonografické kompozice výtvarného díla. Umělci přestávali být vnímáni jako řemeslníci, začali vystupovat jako autoři svých děl, a to zejména v okamžiku, kdy na obrazy připojili svou signaturu. Pochopitelně došlo rovněž k zlepšení jejich sociální situace. Především se však umění začalo dostávat dosud nevídané míry prestiže. Ani tento jev ovšem nelze chápat čistě pozitivně. Početná sbírka uměleckých předmětů fungovala jako ukazatel majitelova společenského postavení, zámožnosti rodu a politického vlivu. Malíři, zcela závislí na podpoře movitých mecenášů, stávali se plniteli zadání. Byli svázáni předdefinovaným vkusem, který nedával prostor vlastní invenci. Kvantita navíc mnohdy převyšovala kvalitu a spíše než mít doma neobvyklý kousek, toužili sběratelé vlastnit mnoho exemplářů čerpajících z naprosto neoriginálních a vyčerpaných předloh.

Velice pozoruhodná je ovšem interpretace umění prostřednictvím teoretických spisků. Těch se v poměrně krátké době zrodil bezpočet. Autoři informují o tom, jaké osobnostní předpoklady prozrazují skutečného artistu, jaké jsou atributy kvalitního uměleckého díla a podobně. Obzvláště populárními se staly texty, které uchopují umění z hlediska proporčních vztahů a implikace poměru celku a jeho jednotlivých částí, akcentujíce širší souvislosti z oblasti geometrie, matematiky, fyzikálních zákonitostí a přírodních vztahů. Z našeho pohledu je zajímavé například dílo Leona Battisty Albertiho - De Re Aedificatoria („O stavebnictví“, český překlad „Deset knih o stavitelství“ z roku 1956), které čerpá z antického vzoru Vitruviova význačného díla De Architectura. Mimo to se poprvé objevují životopisy významných umělců, například Giorgio VasariLe Vitte de piú eccelenti Architetti, Pittori et Scultori Italiani („Životy nejvýznačnějších malířů sochařů a architektů“, do češtiny přel. 1976). Krom těchto doporučujících návodů a filosoficko-uměleckých kritik, prosazují se pozvolna také reglementativní spisy, deklarující povinnosti umělců, směrnice týkající se daní a smluvních poměrů mezi umělcem a zadavatelem.

Tím se dostáváme k jádru našeho problému. Umění je poprvé v historii chápáno natolik závažným způsobem, že začíná být oficiálně regulováno, právně ošetřováno a jeho produkty chráněny zákony. V papežském státě se v průběhu druhé poloviny 15. století zrodilo hned několik zajímavých opatření. Papež Pius II. vydal roku 1462 bulu, nařizující specifickou péči o historická umělecká díla. Týkala se pochopitelně výtvorů antiky. Ty byly poprvé oficiálně uznány jako památky, čímž došlo k položení základů státní organizace památkové péče. Piem započatý trend pokračoval i za Lva X., jenž se dokonce rozhodl vytvořit funkci „strážce památek“, zdůrazněme, že prvního v historii. Úředně pověřeným konzervátorem se stal pozoruhodný umělec Rafael Santi. Nejdále dospěla situace za papeže Pavla III. Roku 1534 vznikla jím pečetěná precizní direktiva o tom, jak náležitě pečovat o památky, aby se zamezilo jejich devastaci a zániku. Republika benátská byla v tomto ohledu na počátku 16. století ze všech evropských krajin zdaleka nejpokročilejší, neboť měla vytvořenou poměrně důkladnou soustavu uplatňovaných preventivních opatření. Mimo hranice italského poloostrova však zůstávala situace na dlouhé věky poměrně nesystematická a není zde příliš o čem hovořit.

Ukažme si ovšem také onu druhou stranu blyštivého renesančního zázraku. Renesance vzhlížela k heroické minulosti jakožto k předobrazu vlastní ideální existence. Její posedlost dávno platnými pravdami, její mimořádná fascinace antickou minulostí ji předurčovala k poměrně specifickému konání. Humanističtí badatelé úzkostlivě toužili po nalézání nových, původnějších archiválií, studovaly staré texty a imitovaly jejich formální a stylistickou složku. Tzv. estetický dogmatizmus pak postupně prostoupil všechny oblasti umění, architekturu nevyjímaje. Snad žádná předchozí doba nebyla ve svých postojích k umělecké produkci tolik striktně vyhraněná. Jakkoli se doba důsledně snažila pěstovat odkaz předků starověku, o to více se vymezovala vůči „hnusným obludám z nevzdělaných věků“, jež pro ně představovala díla středověká, gotická. Elity si přisoudily výhradní právo arbitra nad kvalitou a estetickou normou, právo diktovat, jakým prizmatem má být nahlížen běh světa. Co je hodno obdivu a co zatracení. Intelektuální a politicky odpovědné vrstvy se uchylovali k bezohlednému ničení „nevhodných“ gotických výtvorů a jejich přestavování „žádoucím“ způsobem, po vzoru kýženého ideálu.  Tato deformace reality se bohužel na dlouhá léta stala jakýmsi příznakem našeho zacházení s uměním. Věřme, že již minulým.  

Doufám, že jste uvítali menší exkurz za hranice oboru památkové péče, který jsem považovala za důležitý pro pochopení širších souvislostí a snad i zajímavý. V dalším díle se budeme poněkud více držet tématu, protože nás čeká období, které má v tomto ohledu skutečně mnoho co nabídnout. Více nenapovím, jen slíbím, že se můžete těšit na další článek.

 

POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí. Filosofie památkové péče. Praha: Epocha, 2005. ISBN 80-86328-71-6.

RICKETTS, Melissa. Renesance. Edice mistři světového malířství. Čestlice: Rebo Production, 2005. ISBN 8072344293.

STAŇKOVÁ, Jaroslava. Architektura v proměnách tisíciletí. Architektonická kompozice, dějiny stavebního umění od pravěku dodnes, lidová architektura, životní prostředí a památková péče. Praha: Sobotáles, 2005. ISBN 80-86817-10-5.

http://www.npu.cz

 

ZDROJE OBRÁZKŮ

www.artflakes.com

www.artmuseum.cz

www.art-wallpaper.com

www.brynmawr.edu

www.florentinermuseen.com

www.museumsinflorence.com

www.teka.it

www.ziva.avcr.cz

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře