PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Doporučujeme: Panelák jinak

Že jsou paneláky králíkárny, ve kterých nelze žít? Všechno vždy záleží jen lidech, jak věci využijí. Zajímavý příklad netradičného a velice poučného využití komunity jednoho pražského paneláku nalznete zde

ARCHITECTURE WEEK

V hlavním městě právě dnes odstartoval pětitýdenní mezinárodní festival architektury, který přilákal odborníky z celého světa (Venezuela, Izrael, USA, Mexiko a další). Od 15. září do 12. října si v prostorách kláštera svatého Jiří na Pražském hradě můžete prohlédnout 16 výstavních bloků na netradiční témata. K vidění bude například výstava soudobé brazilské architektury, fotografie přibližující stavitelství v severoindickém městě Chandigarh, či výstava mapující vývoj české architektury. Více podrobností o programu v článku a na http://www.architectureweek.cz.

DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ

Podzim patří architektuře! První mimořádná akce, o které bychom Vás rádi informovali, začíná již zítra a potrvá až do příští neděle. Při této výjimečné příležitosti budou v nadcházejících dnech zpřístupněny i objekty, kam se běžně návštěvník nedostane. Mimo to se můžete těšit na zajímavý doprovodný program či netradičně pojaté prohlídky. Letošního ročníku se zúčastní neuvěřitelných 58 památkových objektů Plzeňského kraje a dohromady více než tisíc architektonických klenotů České republiky. Více podrobností a zajímavých typů Vám přinášíme v článku.

MÁ VLAST – cestami proměn

Putovní výstava cestuje již čtvrtým měsícem městy a vesničkami naší vlasti. Jejím posláním je prezentovat zdařilé projekty zkrášlování nevzhledných prostranství, poukazovat na uskutečněné rekonstrukce zdevastovaných staveb či zprostředkovávat příběhy upravených náměstí, parků, stezek a hřišť. Nezapomíná však ani na jedny z největších estetických neduhů české krajiny – nádražní budovy a sakrální stavby. Do konce roku zavítá ještě do několika obcí aby přinesla výsledky velkého úsilí, které má smysl. Více

DROBNÁ ARCHITEKTURA VE VEŘEJNÉM PROSTORU

Přednášku, kde se určitě dozvíte něco zajímavého, pořádá na konci srpna v rámci programu Pěstuj prostor společnost Plzeň 2015. Pokud vás zajímá práce s veřejným prostorem a jste zvědaví, jaké možnosti nabízí drobné architektonické prvky zasazené do nevyužitých míst v našem okolí či jaká jsou úskalí jejich realizace, pak určitě vyražte 28. srpna na Městskou plovárnu v Plzni. Setkání začíná v 18:30 a těšit se můžete na zajímavé hosty a jejich osobní zkušenosti.

Architektura mezi minulostí a budoucností: Syndrom památkové péče
Architektura - Blog

Tentokrát začneme a skončíme otázkami. Zejména proto, abychom měli kde začít a zároveň proto, abychom se nepřiblížili předčasnému konci. Na jejich zodpovězení máme dostatek času. Začněme se tedy tázat. Stojíme na počátku nebo na konci historie památkové péče? Vstupujeme do doby, která se ztotožní s úsvitem renovovaného oboru posíleného produktivním vyjasněním existenciální krize? Nebo se ocitáme na konečné stanici a jsme automaticky žádáni, abychom vystoupili, přičemž je nám nezbývá, než abychom se letmo a důstojně rozloučili s minulostí a při nostalgickém ohlédnutí se spatříme na horizontu se chvějící zánik doby, v níž obor péče o památky zvrásněný očekáváním a nadějí stavěl své osudově nekonkretizované základy? Je již vnitřní schizma nevyhnutelné nebo se můžeme dočkat slibného sjednocení postulátů? Není snad naše doba příznačná právě pluralitou názorů? Pak by ovšem touha po jakkoli míněné unifikaci musela nutně působit zpátečnicky či uměle.

Tentokrát začneme a skončíme otázkami. Zejména proto, abychom měli kde začít a zároveň proto, abychom se nepřiblížili předčasnému konci. Na jejich zodpovězení máme dostatek času. Začněme se tedy tázat. Stojíme na počátku nebo na konci historie památkové péče? Vstupujeme do doby, která se ztotožní s úsvitem renovovaného oboru posíleného produktivním vyjasněním existenciální krize? Nebo se ocitáme na konečné stanici a jsme automaticky žádáni, abychom vystoupili, přičemž je nám nezbývá, než abychom se letmo a důstojně rozloučili s minulostí a při nostalgickém ohlédnutí se spatříme na horizontu se chvějící zánik doby, v níž obor péče o památky zvrásněný očekáváním a nadějí stavěl své osudově nekonkretizované základy? Je již vnitřní schizma nevyhnutelné nebo se můžeme dočkat slibného sjednocení postulátů? Není snad naše doba příznačná právě pluralitou názorů? Pak by ovšem touha po jakkoli míněné unifikaci musela nutně působit zpátečnicky či uměle.

S kýženou dávkou jistoty se pravděpodobně shodneme jen na jediném. Jsme účastníky doby, která vzácně protíná několik transformačních bodů. Že „změna“ již započala, to neomylně poznáme. Veřejné mínění bývá často pobouřeno, odborné kruhy se vzácně shodují, pozornost se obrací k onomu nepodstatnému, neuchopitelnému a veskrze nepraktickému, tedy kulturnímu/lidskému - to vše je vždy příznakem rodící se změny, byť se teprve nezkušeně prodírá na světlo. Odvážnější to nazvou revolucí, skromnější či skeptičtější vývojem. Jak se k této situaci máme postavit a lze vůbec rozkrýt její podstatu? Zkusme to.

Hned v úvodu je čtenáři předkládáno varování: následující text je protkaný četnými úvahami, podloženými četbou nesmírně inspirativních příspěvků k rozvíjené teoretické diskuzi na téma soudobé památkové péči (seznam užité inspirační literatury je uveden v závěru článku). Zároveň předkládaný text volně zpracovává a reinterpretuje nabyté podněty a poodkrývá osobní stanoviska autorky. Také je třeba upozornit, že se dost možná setkáte s neexistujícími slovy, která ovšem dle mého názoru vyjadřují žádoucí význam daleko lépe, než ta existující. V tomto díle se dotkneme filosofického podloží problematiky a nebudeme se ostýchat neuvážených průniků do polemiky s pilíři podepírajícími základy našeho světa. V tomto díle dochází k volnému propojení s novým seriálem o filosofii památkové péče a jejích Strážcích, který se v brzké době dočká svého spuštění. Pokud je čtenář zmaten přemírou otázek, pak je vše v nejlepším pořádku. A jaké si následující článek stanovuje cíle? Jeho úkol bude naplněn, pakliže povede k svobodnému, nenucenému a odvážnému zamyšlení protínajícímu časové roviny.

Co tedy s památkovou péčí dál? Kterou směrnici si na křižovatkovém ukazateli vybereme? Určíme zacílení a podepřeme východiska nalezením adekvátního místa ve společnosti dneška nebo pro ni jednoduše již nenajde místo a vzdáme to s ní v zájmu „vyšších“ cílů? Začínáme se právě nyní konečně dostatečně zajímat, aby mohlo dojít je slibné proměně, nebo jsme se dočkali okamžiku, kdy již naše lhostejnost vůči neužitkovému a neprofitovému doznala své hranice? Má dnešní člověk již dostatek odvahy, aby se „veřejně“ exponoval - aby se vymanil z působení nadstavené, údajně imanentní, bezejmenné a odindividualizované direktivy živené stigmatem historie? Kolik pro nás znamená naše budoucnost? Co když jsme ji zhmotněnou postavili na piedestal, aniž bychom uvážili, zda je pro nás ideově dostatečně čitelná? Kde vlastně naše budoucnost začíná? Nemáme občas tendenci couvat či prchat vpřed tak dlouho, dokud se nevytratí přítomný okamžik?

Co vypovídáme o své společnosti, pokud váháme, zda nejsme stále ještě přesvědčeni, že veřejný prostor je „územím nikoho“, nevyužitelným prostranstvím, které nepotřebuje zvláštní pozornost. Že zájem státu se jednotlivce netýká, že jedinec rozhoduje pouze o svém soukromí a rozhodnutí ostatních umožňují pouze zpětnou kritickou reflexi, nikoli spoluutváření jejich aktuálních důsledků. Kde začíná naše sdílená identita a věříme vůbec v něco jako je reálná odpovědnost pověřených, příslušných a deklarovaných orgánů?

Nevíme. Ba co hůř, zřejmě se ani neptáme. Začněme se tedy tázat po odpovědích, které by nás v ideálním případě mohli někam posunout. Položme si nyní otázku, která bude tvořit náš výchozí bod. Jak se formoval zájem člověka o zachování minulosti jeho rodu? Nebo ještě přesněji. V kterém momentě se odhodlal označit monumenty předků za památné, unikátní, vzácné, chráněné či ochranu vyžadující? Co to o daném oboru vypovídá?

Odpovědi příslušné literatury mohou představovat částečné zklamání. Problém však možná spočívá nedostatečné definici problematiky. Nebo ve snaze o minimalistické shrnutí. Hledáme-li počátek cílevědomě historizující hodnotově-postojové orientace člověka, pak se konkrétního bodu nula pravděpodobně nedobereme. Takový moment dohledáme pouze jestli-že se tážeme po počátku institucionalizované a legislativně zanesené činnosti. Historie památkových zákonů a nařízení omezující zásahy do architektonické podoby městských organismů, jakož i odpovědných institucí není nijak dlouhá, neprostupuje daleko za hranice staletí. Potom se ovšem musíme ptát, jak jen je to možné? Není tomu snad tak, že architektonické počiny provází člověka od nepaměti? Nezajímal se tedy snad člověk právě o onu paměť svého vlastního rodu již mnohem dříve, než se dočkal kulatých razítek památkářů? Nemusel se snad již celé věky zasluhovat o přežití bezpočtu monumentů, jež nám prokazatelně předal, abychom je podrobily administraci svých („)odborníků(ˮ)? Je to snad dílem náhody, dostatečně přičinlivého zájmu jednotlivců či nám předci zanechaly jakési monumenty samozřejmosti? Je to tak, že přistupovali k minulosti vždy jako k něčemu heroickému, úctyhodnému, jež dává smysl dnešku a je hodno automatizované nápodoby? Co se v nás potom změnilo, že jsme zašli až tak daleko, že nechráníme to, co z vůle všezákonů nemusíme?

Chceme-li se něco málo dozvědět o bazální podstatě pragmaticky nezdůvodnitelné činnosti chránící architekturu minulosti, musíme se pravděpodobně dotázat těch „minulých“. Zeptejme se osobností, jež pro běžného člověka upadly v zapomnění, přes to že se prokazatelně postarali o to, abychom nezapomněli. Ještě by ovšem měla zaznít dosud nevyslovená, avšak oprávněná otázka. Máme se od předků co učit o naší „vlastní“ přítomnosti? Mohou nám vůbec k dnešku, kterému často sami nerozumíme, něco říci? Zjistíme, že ano. Budeme-li mít možnost jim dostatečně naslouchat, překvapí nás. Nepodceňujme je. Vydat se za nimi ovšem musíme v jiném čase a na jiném místě. Pro tentokráte se ponoříme do jednoho z mnoha vizionářských otisků „minulého současníka“. Mnohé z nás jistě zamrazí při četbě následující, až palčivě čitelné prognózy:

 „Až bude Praha skutečným velkoměstem, budou všichni její obyvatelé bydlit za Prahou… a do toho, čemu se dnes říká Praha, budou jen dojíždět ráno za prací, neboť to všecko bude jediná kancelář, jediná úřadovna, jediný obchod, jediná banka… Člověk bude mít jedinou touhu, až ho vychrlí jeho dráha, pozemní, podzemní nebo vzdušná, aby co nejrychleji dostihl své pracovny […]  a aby se po vykonané práci co nejrychleji s nejmenší ztrátou času dostal na svou stanici z ní domů. Okounění po ulicích a očumování po nich bude ten příští člověk pokládat přímo za ničení zdraví… Z této dnešní Prahy bude snad vyňato a před zplanýrováním zachráněno několik ostrůvků, především hrad s hradním náměstím, a budou dány snad pod jaksi neviditelný poklop jako museální objekty in natura.“ (F. X. Šalda: Mor pomníkový, in: Ivo HLOBIL. Na základech konzervativní teorie české památkové péče, s. 19.)

Není nám náhodou nepochopitelně povědomá?

POUŽITÁ LITERATURA

HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí. Filosofie památkové péče. Praha: Epocha, 2005.

HLOBIL, Ivo. Na základech konzervativní teorie české památkové péče. Praha: NPÚ, 2008.

KOUCKÝ, Roman. Úřad kreátora, Praha: Zlatý řez, 2008.

 

ZDROJE KOMPILOVANÝCH OBRÁZKŮ

plzen.eu.cz (historické snímky Plzně)

ct24.cz (historický snímek bývalých Městských lázní v Plzni)

designmagazin.cz (projekt nové Západočeské galerie v Plzni, návrh studia Kuba & Pilař)

plumm.cz (bývalé Městské lázně v Plzni, současný stav)

 

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře