PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Doporučujeme: Panelák jinak

Že jsou paneláky králíkárny, ve kterých nelze žít? Všechno vždy záleží jen lidech, jak věci využijí. Zajímavý příklad netradičného a velice poučného využití komunity jednoho pražského paneláku nalznete zde

ARCHITECTURE WEEK

V hlavním městě právě dnes odstartoval pětitýdenní mezinárodní festival architektury, který přilákal odborníky z celého světa (Venezuela, Izrael, USA, Mexiko a další). Od 15. září do 12. října si v prostorách kláštera svatého Jiří na Pražském hradě můžete prohlédnout 16 výstavních bloků na netradiční témata. K vidění bude například výstava soudobé brazilské architektury, fotografie přibližující stavitelství v severoindickém městě Chandigarh, či výstava mapující vývoj české architektury. Více podrobností o programu v článku a na http://www.architectureweek.cz.

DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ

Podzim patří architektuře! První mimořádná akce, o které bychom Vás rádi informovali, začíná již zítra a potrvá až do příští neděle. Při této výjimečné příležitosti budou v nadcházejících dnech zpřístupněny i objekty, kam se běžně návštěvník nedostane. Mimo to se můžete těšit na zajímavý doprovodný program či netradičně pojaté prohlídky. Letošního ročníku se zúčastní neuvěřitelných 58 památkových objektů Plzeňského kraje a dohromady více než tisíc architektonických klenotů České republiky. Více podrobností a zajímavých typů Vám přinášíme v článku.

MÁ VLAST – cestami proměn

Putovní výstava cestuje již čtvrtým měsícem městy a vesničkami naší vlasti. Jejím posláním je prezentovat zdařilé projekty zkrášlování nevzhledných prostranství, poukazovat na uskutečněné rekonstrukce zdevastovaných staveb či zprostředkovávat příběhy upravených náměstí, parků, stezek a hřišť. Nezapomíná však ani na jedny z největších estetických neduhů české krajiny – nádražní budovy a sakrální stavby. Do konce roku zavítá ještě do několika obcí aby přinesla výsledky velkého úsilí, které má smysl. Více

DROBNÁ ARCHITEKTURA VE VEŘEJNÉM PROSTORU

Přednášku, kde se určitě dozvíte něco zajímavého, pořádá na konci srpna v rámci programu Pěstuj prostor společnost Plzeň 2015. Pokud vás zajímá práce s veřejným prostorem a jste zvědaví, jaké možnosti nabízí drobné architektonické prvky zasazené do nevyužitých míst v našem okolí či jaká jsou úskalí jejich realizace, pak určitě vyražte 28. srpna na Městskou plovárnu v Plzni. Setkání začíná v 18:30 a těšit se můžete na zajímavé hosty a jejich osobní zkušenosti.

Architektura mezi minulostí a budoucností: Transformace dávného snu o odkazu a kontinuitě
Architektura - Blog

Památková péče uvízla kdesi v minulosti, kde se sveřepě skrývá před budoucností a na tomto oscilačním bodě drží celou řadu mimořádných a unikátních architektonických objektů jako své rukojmí. I my v minulosti ještě na nějakou dobu zůstaneme. Není to snad proto, že bychom byli také lapeni do falešně nostalgické letargie uplynulých věků. Nechceme tím vyjádřit svůj soucit s jejím syndromem teoretické nevyhraněnosti ani podporu její absenci konceptualizace. Je to proto, abychom se přiblížili jádru současného problému, což je možné jedině tak, že poodkryjeme základy, na kterých byl vystavěn a na nichž dále přirůstá. V tomto díle se bude snažit zase více odpovídat. Vrhneme se do hledání kořenů ideje památkové ochrany. Poněkud nesměle a bez pozvání vstoupíme do dávných věků, abychom nahlédli něco málo z názorů společnosti našich předků. Na několik následujících odstavců se ponoříme do historie. Odměnou nám bude nalezení několika dalších střípků do skládačky, kterou prostřednictvím tohoto seriálu snad jednou dokončíme. Skládačky uvědoměle, vizionářsky a svébytně pojaté architektury současnosti.

Památková péče uvízla kdesi v minulosti, kde se sveřepě skrývá před budoucností a na tomto oscilačním bodě drží celou řadu mimořádných a unikátních architektonických objektů jako své rukojmí. I my v minulosti ještě na nějakou dobu zůstaneme. Není to snad proto, že bychom byli také lapeni do falešně nostalgické letargie uplynulých věků. Nechceme tím vyjádřit svůj soucit s jejím syndromem teoretické nevyhraněnosti ani podporu její absenci konceptualizace. Je to proto, abychom se přiblížili jádru současného problému, což je možné jedině tak, že poodkryjeme základy, na kterých byl vystavěn a na nichž dále přirůstá. V tomto díle se bude snažit zase více odpovídat. Vrhneme se do hledání kořenů ideje památkové ochrany. Poněkud nesměle a bez pozvání vstoupíme do dávných věků, abychom nahlédli něco málo z názorů společnosti našich předků. Na několik následujících odstavců se ponoříme do historie. Odměnou nám bude nalezení několika dalších střípků do skládačky, kterou prostřednictvím tohoto seriálu snad jednou dokončíme. Skládačky uvědoměle, vizionářsky a svébytně pojaté architektury současnosti.

V minulém díle jsme předeslali, nakolik problematické může být zodpovězení otázky po počátcích oboru památkové péče. Pro tuto chvíli se ovšem pokusíme oprostit od verifikačního pesimismu předchozích úvah a budeme doufat, že v našich dějinách vypátráme alespoň několik opěrných bodů. Tentokrát se budeme držet tradičních zdrojů a názorů historiků umění, kteří úsvit činnosti dbající materiálního odkazu dávných společností hledali s větší či menší mírou úspěšnosti. Ti, jež se odvážili přisoudit památkové péči podstatnou roli v systému souvisejících umělecko-historických disciplín nebo alespoň ratifikovali choulostivé postavení architektury, jakožto nositele kulturního odkazu předků, většinou zároveň hledali moment, kdy pro člověka začaly stavby plnit více účelů duchovního, nežli materiálního charakteru. Dostáváme se opět k problematice významu stavebnictví pro člověka a jeho dobově podmíněné genezi.

Jistě, že máme k dispozici tradiční odpověď na otázku, proč člověk začal budovat architektonické objekty a kdy se z této činnosti stalo umění. Možná jsme netušili, že známá teorie pochází od architekta renesanční Florencie Antonia Averulina, jenž se zapsal do dějin pod uměleckým jménem Filarete. Právě tento muž přišel v 15. století s tezí, že člověk vytvářel své prvotní stavby za účelem vlastní ochrany před klimatickými vlivy prostředí. Jeho příběh je jednoduchý. Poté, co se lidé nejprve chránili vlastním tělem, využili jako své útočiště vegetaci. Následně dospěli k rozhodnutí, že potřebují něco, co je trvale zabezpečí a zároveň bude uzpůsobeno jejich dalším životním potřebám. Zbytek si snadno domyslíme – jedinec našel čtyři kůly, zarazil je do země, na nich vytvořil z větví a listový přístřešek, následně se rozhodl celou konstrukci zpevnit a ukrýt se také před větrem, proto doplnil stěny. Nezapomínejme ovšem dodat, že od prvního okamžiku se lidé pochopitelně zároveň snažili, aby byl jejich příbytek zajímavý, hezký, aby jim v něm bylo příjemně.

Takto jednoduše bychom tedy mohly obsáhnout historii vzniku estetického cítění vyjádřeného architekturou. Uvedená teorie se zakládá na předpokladu vrozené imanentní potřeby libosti, jakéhosi citu pro krásno, který má být člověku vlastní od prvopočátků jeho existence. A jde ještě dále. Právě od těchto proto-stavitelských počinů odvozuje veškerá další umění, která se měla rozvíjet spolu s potřebou dekorovat a zušlechťovat vnitřní prostor, ve kterém postupně lidé trávili více času, než nezbytně museli. Tak se architektura vzdálila prvotnímu bytostně utilitárnímu účelu. Veškeré další dějiny stavitelství pak jednoduše vychází z toho, jak se člověk po technické stránce zdokonalovat, což mu umožnilo stavět nejprve větší a složitější přístřešky, následně chatrče, domy a tak dále.

Cítíme, že je to hezká teorie. Zřejmě nemáme vážnějších námitek proti její pravdivosti. Něco nám ale přece jen nesedí. Není náhodou až trochu moc zjednodušující? A nezapomíná na tu skutečně první architekturu v dějinách lidstva, která neměla s potřebou vnější ochrany a obytného využití vůbec nic společného? První dochovaná stavitelská díla jsou ta megalitického charakteru. Jistě, u nich nevíme s jistotou, s jakým úmyslem byla vytvořena. Některé z nich poněkud nepřesně nazýváme hrobkami, ale zůstávají pro nás pouze tajemnou konekcí s dávnými dějinami, skýtající podněty k bádání. Nicméně shodneme se, že byla spojena s nějakým duchovním, emocionálním a lidský život transcendujícím posláním. Je jim vlastní vysoká míra symboličnosti, výrazovosti a estetična. Co je ovšem nejzajímavější – samotná technická náročnost, jakož i rozměry a mnohdy také rozsah zpracování těchto staveb dokládá potřebu člověka vytvořit něco věčného nebo alespoň trvajícího. Ačkoli se nejedná o konstrukce užitečné a pro dnešního člověka jsou jen obtížně čitelné a interpretovatelné, můžeme z nich usuzovat o dávné dychtivosti člověka zanechat svůj otisk v kontinuu nezměrného času, transformovat svou vnitřní existenci do něčeho vnějšího, hmotného. Prehistorické stavby nám zanechávají více otázek než odpovědí, ale v tomto ohledu si můžeme být jistí. Architektura byla vždy něčím více, než jen záležitostí přítomnosti – projektovala svou existenci směrem do budoucna, toužila po nesmrtelnosti. 

Abychom se však příliš nevzdálili od tématu, navraťme se zpět k oboru, který pečuje o tyto neskromné pozůstatky minulosti. Odkud tedy vycházet? Poněkud obligátně začneme v antice. Právě tam je vždy zasazen počátek všeho kulturního, společenského, lidského a ve svých důsledcích podstatného a ani s péčí o stavební monumenty tomu není jinak. Kde se u historiků bere tato jistota? Jak starověk přispěl do této oblasti? No přiznejme, že odpověď nepatří k těm nejpřesvědčivějším. Jedná se spíše o nepřímou, kauzální, přenesenou spojitost pozdější ochrany památek se smýšlením starověkého Řeka či Římana. Autoři poukazují na jakýsi pietní, kultovní či chceme-li sakrální vztah, který vedl člověka k vytváření posvátných monumentů, a který byl zároveň prokazatelně propojený s úctou k historii, se vztahem k tradici a kontinuu. Památky, jež se z antického světa dochovaly, měly sloužit komemorativním a náboženským účelům, díky čemuž byly na rozdíl od staveb profánních a utilitárních chráněny a ošetřovány.

Podobný motiv k péči o architekturu nalezneme rovněž v etapě středověku. Starost o odkaz minulosti je vlastní snad každému náboženství či kultu a jeho esence je ve společnosti hluboce zakořeněná. Je dobré zdůraznit další z fenoménů, který je středověkému počínání vlastní. Projevuje se hluboká úcta k posvátnému prostoru, dbání genia loci, respekt k rodové linii. Lokality, které byly předky uctívány a na nichž byly budovány svatostánky, vždy čerpaly náležité pozornosti a došlo-li k poškození či úpadku původních svatyní, na jejich parcele vyrůstaly nové. Při této příležitosti zároveň vznikaly stavby monumentálnějších rozměrů, technicky vyvedenější, uzpůsobené dobovým potřebám a pochopitelně také aktuálnímu vkusu. Hledáme-li tedy původ památkářského smýšlení, pak jej můžeme v jistém ohledu nalézt ve středověku. Tehdy se formovala idea revitalizace a obnovy architektury, jíž hrozil zánik nebo která dostatečně nevyhovovala soudobým požadavkům. Idea péče o úctyhodné a historické. Na druhou stranu se v praxi jednalo o výběrové individuální zásahy, nikoli o systematickou a soustavnou aktivitu. Tyto skutečnosti dokládají návazný rozkvět úmyslů, nastíněných v předchozích odstavcích, tedy čerpání antického vzoru. Kultura byla jedním z nejpodstatnějších prostředků pro uchování společných tradičních hodnot, pro vyjádření sounáležitosti s vlastním rodem.  Stavitelství stejně jako péče o jeho produkty vyjadřuje touhu po časovém přesahu, touhu být součástí budoucnosti, naději v možnost překročení limitu, stanoveného délkou trvání lidského života.

Nakonec bych ráda zmínila ještě jeden z aspektů, který bývá obvykle spojován s formováním myšlenky péče o kulturní dědictví. Vraťme se zpět do antiky, protože právě tam je zasazeno jeho konstituování. Jedná se o jev sběratelství či antikvářství a také kopírování historických předloh. Všechny tyto činnosti vlastně souvisejí s prohlubováním kultu předků a uctíváním minulosti. Setkáme se rovněž s konzervačními postupy při uchovávání vzácných relikvií. Římané tak byli prvními konzervátory, restaurátory, starožitníky a archiváři v historii lidstva. Nicméně stále se jednalo o počínání velice omezené a především iniciované jednotlivci, převážně vladaři. Někteří historici s námi navíc nebudou souhlasit, staví totiž památkovou péči na startovní dráhu teprve s úsvitem renesance. Záleží na úhlu pohledu každého, který z podnětů přijme za rozhodující. Ať tak či tak, neměly bychom předrenesanční záchvěvy kulturního cítění podceňovat. Nu a právě k rozporuplné a květnaté éře renesančního konání v rámci uchovávání odkazu se dostaneme v příštím díle.

 

ZDROJE INFORMACÍ

STAŇKOVÁ, Jaroslava. Architektura v proměnách tisíciletí. Architektonická kompozice, dějiny stavebního umění od pravěku dodnes, lidová architektura, životní prostředí a památková péče. Praha: Sobotáles, 2005. ISBN 80-86817-10-5.

HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí. Filosofie památkové péče. Praha: Epocha, 2005. ISBN 80-86328-71-6.

http://www.npu.cz

 

ZDROJE OBRÁZKŮ

http://commons.wikimedia.org

http://paintings-art-picture.com

http://www.pinterest.com

www.globalgallery.com

(pro tento článek byly použity obrazy Giovanniho Paola Panniniho – více informací viz http://www.britannica.com/EBchecked/topic/441423/Giovanni-Paolo-Pannini)

 

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře