PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Přihlaste se na vycházku po pohostinství Plzně

V úterý sedmnáctého dubna se uskuteční netradiční vycházka po významných, zaniklých i současných hospodách, kavárnách a restauracích Plzně. Těšit se můžete na výpravu po významných pohostinstvích staré Plzně, historii toho, co lidé dříve jedli, ale podíváme se i do historie nedávné a nevynecháme ani současnou gastronomickou nabídku Plzně. Vycházka je zdarma, nicméně je nutné se registrovat, protože kapacita je jen 30 míst.

Registrujte se na vycházku

Kde stál dům plzeňského kata? Z jakého místa se začala Plzeň stavět? Kde najdeme zbytky barokního opevnění? To je jen část informací, které se dozvíte na nejoblíbenější vycházce po nejstarších místech Plzně. Letos proběhne zřejmě jen jednou, tak neváhejte a přidejte se. Vycházka vás opět provede viděnými i skrytými pozůstatky nejstarší plzeňské historie. Už zítra 7. dubna od 10:00

Registrace Vycházky: Valdštejnské strojírny

Třetího dubna vyrazíme na další komentovanou vycházkou. Tentokrát na poměrně krátkou, která vás zavede do ulic, kde kdysi vznikala průmyslová minulost Plzně. Valdštejnské strojírny stojí jako základní kámen u vzniku pozdějších Škodových závodů. Pojďte společně s námi projít to, co po tomto závodě ve městě zbylo mezi obytnými domy. Vycházka vám nezabere ani hodinu.

Registrace na vycházku

Vycházka po zmizelých místech 2 volně navazuje na minulý rok pořádanou vycházku po zmizelých místech. Tato vycházka nás na rozdíl od té minulé vezme na východní stranu města. Projdeme si místa, která byla kdysi naprosto odlišná od podoby, kterou nesou dnes. Společně tak navštívíme prostor U Jána, Nádražní ulici, či dům U Zvonu. Pro účast na vycházce je nutné se registrovat. Kapacita je jen 30 míst. Formulář k registraci naleznete po rozkliknutí tohoto článku.

Plzeňská Šedesátka netradičně!

V rámci přednáškového cyklu "Plzeňská 60", kterou pro Vás připravujeme ve spolupráci s Národopisným muzeem Plzeňska, proběhne v úterý 6. března komentovaná prohlídka výstavy "Josef Hodek a kniha". Výstavou, kterou u nás budete moci navštívit až do 8. dubna, vás zdarma provede její autor Dominik Mačas.Doražte na tuto velmi netradiční Šedesátku! 

Instantní návod pro začátečníky: jak se stát moderním superhrdinou
Fórum - fórum

Duch dnešní doby říká: "Jsi výjimečný a když budeš chtít, můžeš dokázat úplně všechno." Cheš být hrdinou z lidu? Nebo snad politickým a duchovním vůdcem? Na politiku nezbývá čas, poněvadž už zítra k tobě přiletí mimozemská delegace s nabídkou spolupráce na záchraně světa. Že si vybrali ze všech lidí zrovna tebe? No mě se neptej, já nevim, třebas jim nějak padnul do oka někde na sociální síti. Namaž svaly a připrav se, bude to dřina, protože dům se v našem světě běžně staví od střechy.

Současnou dobu provází pestrý svět filmových hrdinů a jejich neskutečných dobrodružství. Jednak to vychází vstříc touze lidí po silných příbězích, jednak to rezonuje s duchem doby, který říká: "Jsi výjimečný a když budeš chtít, můžeš dokázat úplně všechno." Na jednu stranu je svoboda, kterou zažíváme, úžasným darem, na druhou stranu před nás ale staví volbu: "Co chceš dělat? V čem chceš být dobrý? Čemu budeš věnovat drahocenný čas svého života?"

V akčních filmech je volba jednodušší. Tam většinou stojí jasné zlo proti jasnému dobru (v mírně lepších filmech trochu méně jasné zlo proti trocu méně jasnému dobru) a jde o to vybrat si stranu. A pak už jen stačí vystavit Zemi hrozbě, aby se věci daly do pohybu. Aby se vyšlo vstříc duchu doby, ohrožený svět zachrání "hrdina z lidu". A samozřejmě nebudeme sledovat jeho fádní každodenní chození do práce nebo do školy, nýbrž dechberoucí napínavé drama.

Byť je ohrožení celé planety dost nepravděpodobné, připusťme nyní, že by mohlo nastat. Na světě je spousta zákeřných zmutovaných chorob a několik mnohem nebezpečnějších státníků, kteří nervózně poklepávají svými prsty na řídícím displeji raketového sila (nezapomeňme, že mnohé dnešní displeje už jsou dotykové). U "hrdiny z lidu" je trochu potíž v tom, že je celkem malá šance, že by zrovna za ním přiletěla mimozemská delegace s nabídkou spolupráce na záchraně Země. No uvažte jenom ten počet lidí. A samozřejmě to k nám nemají blízko - k nejbližší doposud objevené exoplanetě (planetě podobné alespoň trochu Zemi) bysme doletěli hrubým odhadem tak za sto let. Padesát let noha na plynu a padesát let na brzdě.

Světa znalý člověk se tedy rychle smíří s tím, že asi nebude mít šanci zachránit celou Zemi. To by tolik nevdilo. Co třeba jeden národ? Jeden stát? Mohl by se třeba stát politickým a duchovním vůdcem, moderním Gándhím. Objevil by v sobě netušenou vytrvalost, pevnou morálku a velké charisma (nehledě na to, že charisma člověk ani sám nemusí mít - stačí, když mu ho druzí lidé připisují, jak na to správně upozorňuje religionista Zdeněk Vojtíšek). A nebo by to všechno v sobě vůbec neobjevil, což je ta pravděpodobnější varianta.

Tak trochu sleví z vysokých nároků, ale ne úplně, a dá se na "obyčejnou" politiku jako mnozí před ním. Stane se prezidentem nebo předsedou vlády, jako jeden z mála odolá korupci, zachová si čistý štít, zkorumpovaný parlament očistí od špíny a přesvědčí ho o své úžasné pravdě, která přivede lidi k blahobytu. Z reálného fungování politiky je ovšem vidět, jaký je to svět kompromisů a ústupků, svět populistických gest, na která jedině slyší masy voličů. Kdysi se některým politikům povedlo státní moc přesvědčit o své "jediné pravdě", ale bohužel si nevzpomínám, že by to někdy skončilo dobře. Abychom nepropadli úplné skepsi: ne že by třeba dnes nebyli žádní slušní politici, jen čím jsou slušnější a čím méně ostré mají lokty, tím méně toho obvykle prosadí.

Takže politika asi nebude nejlepší nástroj, aspoň pokud si chceme zachovat pocit, že jsme na té "správné straně" (přičemž je dobré alespoň trochu rozmyslet, která strana to vlastně je a jestli vůbec "správná strana" existuje). Když se z celého státu omezíme třeba jen na jeden kraj nebo dokonce na jediné město a vyhneme se regionální a komunální politice, jistě by tu byla možnost angažovat se ve veřejném životě, v budování občanské společnosti. A správný hrdina se tedy ptá: "Jakým zlořádům a nebezpečím je město vystaveno? Proti komu a čemu ho máme bránit?"

Jednou z největších běžných obtíží občanů je nezaměstnanost. Máte fabriku? Zaměstnejte v ní lidi! Nemáte fabriku? Nechte ji postavit! Nemáte peníze na její stavbu? Vydělejte je! A tak dále a tak dále...

Člověk dychtící pomoct celému lidstvu se jistě už netrpělivě ptá: "Kde mám teda pomoct? To mam snad doma pomoct mejt nádobí? Nebo sousedovi pučit sekačku, dyž se mu ta jeho rozbije?" A odpověď tohoto instantního návodu pro začátečníky je "ano". Ano, přesně tam můžete pomoct. U nás běžná etika vychází z židovských a křesťanských hodnot a proto je i celkem známé starozákonní heslo: "Miluj bližního svého!" nebo také: "Miluj souseda svého jako sám sebe!" (anglicky "Love your neighbour as yourself!"). Tedy člověk má milovat své blízké, má se o ně starat a má jim pomáhat.

Ale jak na to konkrétně? S čím přesně druhým pomáhat? Kdysi mi na Vánoce přišel dopis, takový ten dnes už takřka zapomenutý formát papírového dopisu v obyčejné bílé obálce. Krom úřadů už mi taková psaní nikdo neposílá, takže mě to překvapilo. Když jsem ho otevřel, stálo tam: "Neste břemena jedni druhých - tak naplníte zákon Kristův!" A žádný podpis. Takhle mi dává kázání a ani se, bídák, nepodepíše! Má v podstatě pravdu, ale je to pořád takové dost obecné: miluj a miluj a hlavně buď na druhý lidi hodnej. Takže jak? S čím takový bližní potřebuje pomoct? Zeptáme se... a odpověď se vlastně dala celkem čekat: nemá práci, potřebuje prachy, dokonce dluží. Není to trochu moc přízemní? Materialistické? A nestačilo by bližnímu nějaké povzbuzení nebo rada? A jsem si jistý, že příbuzný a bližní je to samé? No třeba ani ne. "Podivejte se, sám jsem bez práce, sám dlužim, sám nemam. A kdo se postará o mě? A když na mě přijde těžká chřipka, horečka devětatřicet, manželka to vode mě chytí taky, děti doma brečej, tak co pak?!"

Z výše uvedeného plyne: Moderním superhrdinou je ten, kdo si uvědomuje svoji slabost a slabost lidí kolem sebe a kdo s druhými i přes svoje a jejich slabosti dokáže vycházet tak, že si s nimi navzájem pomáhá. Hrdinou je ten, kdo se s nimi snese a kdo je má dokonce i rád. Dál se samozřejmě hodí slušné vzdělání, stálá práce, žádné dluhy a nějaké drobné úspory. Když si vezmete, kolik lidí z těch, které znáte, tahle všechna kritéria splňuje, je jasné, že moderních superhrdinů (alespoň dle této definice) je málo. A taky se málokdy objevují v televizi. Ani v nejmenším to neznamená, že by člověk nemohl učinit veliké věci, že by se nemohl stát výborným politikem nebo disidentem nebo občanským aktivistou. Znamená to jen to, že člověk nesmí stavět dům od střechy.

Dál přidávám takový historický exkurz, jednu případovou studii jedné opravdové superhrdinky. Jméno i pohlaví jsou zde naprosto náhodné a nemusí odpovídat skutečnosti. Osobě budeme říkat Kateřina. Žila za časů okupace. Vyrůstala s vlastní matkou a nevlastním otcem. V mládí se u otce vyučila truhlářskému řemeslu, ale v dospělosti se rozhodla dát na učitelskou dráhu. Málokdo jejímu stylu učení rozuměl. Když se rozhodla angažovat ve veřejném životě, sestavila si podpůrný tým, často z bývalých prostitutek a kolaborantů. Většina z nich od ní utekla, když Kateřina začala veřejně vyzývat ke kanibalismu. A když už to konečně začalo vypadat, že by mohla nějak pomoct v boji proti okupantům, nechala ji státní moc popravit. Ano, Kateřina byla vskutku superhrdinkou.

S jejím příběhem souvisí závěrečná zmínka, že samozřejmě největšími hrdiny jsou ti, kteří jsou ochotni položit svůj život pro záchranu druhých. Ani na to člověk nemusí být záchranářem nebo aktivním vojákem, stačí být třeba rodičem. Přestavte si: dítě se vám narodí natolik postižené, že se nemůže ani hýbat a je zcela odkázané na vaši pomoc. Na takovou intenzivní péči padne často celý volný čas člověka, to malé robátko je potřeba pořád hlídat, dnem i nocí. Spát není kdy. Ano, padne na to celý čas, člověk prakticky přijde o svůj život, aby mohl zachránit život druhého. Chvála a díky všem těm, kteří se obětovali!

PS: Ten zmíněný papírový dopis jsem psal já sám sobě. Byla to taková zvláštní hra: uložil jsem ho u svých přátel a oni mi ho pak po roce poslali. Když jsem ho otevřel, říkal jsem si: "No jo, má recht!"

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře