PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Druhá Šedesátka proběhla

29. listopadu proběhla již druhá Šedesátka, tedy přednáška z cyklu, který má popularizovat zajímavé otázky historie, vědy a místopisu. Přednášejícím byl Tomáš Konečný, který promluvil o době vzniku povinné školní docházky a o tom, jak se školství a věci s ním spojené pak vyvíjely. Děkujeme našemu Národopisnému Muzeu, jako spolutvůrci Šedesátek i Tomášovi, že přijal pozvání. Na další Šedesátku se můžete těšit již 19. prosince. 

První Nedělní debata

Diskuze? To je přeci jednoduchá záležitost. Ale je tomu skutečně tak? Rádi bychom vás pozvali na první Nedělní debatu, která má za cíl vyžívat se ve šťourání v tom, co je to vlastně debata. Formát nedělních debat volně navazuje na námi organizovaný Degnáz. První Nedělní debata přijde již 19. Listopadu a bude se konat v Café Regner od 18:00.

Přednáška: Ukecané domy

Díky spolupráci se Skautským institutem vás můžeme pozvat na přednášku o detailech a kuriozitách na plzeňských domech. Přednášejícím bude Lukáš Houška a samotná přednáška proběhne v domě Americká 25 od 19:00. Více o ní zde.

Šedesátka: O výbušné politice

Politický terorismus 19. století je tématem první přednášky Tomáše Konečného z cyklu Šedesátka, kde vám chceme přinášet zajímavé přednášky z historie, vědy a kultury a to popularizační formou. První proběhne už dnes 25. října od 17:30 v budově Národopisného muzea na náměstí Republiky v Plzni. Více info zde a zde

Registrace na vycházku kolem Mže

Právě nyní zahajujeme registraci na komentovanou vycházkou kolem řeky Mže. V rámci této vycházky vás vezmeme na místa staré Plzně, kde se řeka dotkal její historie a utvářela její život. Řeka Mže je pravděpodobně nejdůležitější řekou pro město a proto se kolem soustředilo velké množství zajímavých zákoutí, provozů a příběhů.

Michael Tochylin o úplatcích, politice a fretkách
Fórum - Blog

Jak je na tom školství na Ukrajině? A jak se studuje dnes na Západočeské univerzitě někomu, kdo přišel ze zahraničí? I takové padaly otázky v rozhovoru s Michaelem Tochylinem.

Michael Tochylin (24) je studentem posledního ročníku bakalářského studia na Fakultě strojní ZČU. Doma má tříletou fretku, hraje na kytaru a většinu svého volného času tráví výrobní praxí ve svářečské firmě. Do České republiky se přistěhoval ve svých osmnácti letech.

Dobré odpoledne, Michale, má první otázka jistě nebude příliš originální, proč sis vybral zrovna Západočeskou univerzitu?

Dobré odpoledne. Je to docela dlouhé povídání. Vždy jsem chtěl studovat technickou školu, protože taková má myslím největší uplatnění v praxi, nerad bych studoval humanitní nebo společenské vědy, třeba práva bych nedával, je tam spousta materiálů a spousta podle mého zbytečných věcí. Technická škola je celá postavená na praxi, na věcech, které si člověk může osahat a podporuje se výpočty a pracovními zkušenostmi.

Západočeská univerzita nemá v tomto ohledu nejlepší pověst, proč sis zvolil konkrétně ji?

Moje studium v Čechách začínalo soukromou jazykovou školou v Praze, a když jsem jazykový kurz dokončoval, tak jsem se rozhodoval mezi univerzitou, kam půjdu, mezi Plzní a Pardubicemi, existuje tam Fakulta Jana Pernera - tam jsem měl studovat původně logistiku, ale vyhrála cesta na západ, jelikož se stěhujeme pokaždé na západ a na východ se nevracíme. Takže jel jsem blíž k Německu.

Teď jsi zmínil, že ses odněkud přistěhoval, mohl bys nějak ve stručnosti shrnout své cesty?

Nechtěně jsem se zmínil, že nejsem z Čech, i když by to možná bylo poznat z mého nádherného přízvuku, ale původně jsem se narodil v Rusku v oblasti Sibiře. Narodil jsem se tam, protože rodiče tam měli práci - když dostudovali, tak jeli na sever. Ta oblast se nachází osm tisíc kilometrů na východ z Evropy, už nehraje roli, jestli z Moskvy nebo z Plzně.

Když mi byl jeden rok, tak jsme se odstěhovali na Ukrajinu, kde jsem vyrůstal a dostal jsem tam základní vzdělání, střední technické a pak jsem jel do České republiky za dobrodružstvím.

Jaké důvody jsi měl pro cestu do České republiky?

Protože Česko je krásná země, mě bavila její historie. Původně jsem vybíral mezi třemi státy, Německem, Českem a Polskem. Pro Česko a Polsko hrály slovanské jazyky a Německo je finančně nákladnější, vyhrálo Česko svojí zlatou střední cestou, ale hlavně je to evropská země.

Přistěhovali jste se s celou rodinou?

Moji rodiče mají trochu jiný příběh, v Česku byli jen jednou za turistikou, jsem tady sám a jsem spokojený.

Vypovíš ve zkratce i jejich příběh? Kde v současné době rodiče žijí?

Moji rodiče jsou také Slované, taťka pochází z Ruska z oblasti Uralu - když mu bylo sedm let, celá rodina, dvacet lidí, která tam žila, se odstěhovala na východní Ukrajinu za penězi, protože východní Ukrajina byla oblast, která se rychle vyvíjela. Byla tam spousta dolů a šachet. Mamka pochází z Běloruska. Rodiče se poznali na stejné střední škole na východní Ukrajině, kam jsem po dalších třiceti letech chodil i já. Potom odjeli na výrobní praxi na Sibiř. Rodiče v současné době žijí s mojí setrou ve Spojených státech, v Texasu. Sestra se vdala a má malou dceru, po deseti letech dostala americké občanství. Odstěhovali se tam kvůli ekonomické situaci na Ukrajině. Není tajemství, že tam teď běží válka, která je teď sice trochu vyhaslejší, ale pnutí je tam pořád. Rodiče jsou jinde, takže už se mě to víceméně netýká.

Máš pořád ještě na Ukrajině nebo v Bělorusku nějaké vazby, víš co se tam děje?

Máme tam tetu, která se stará o majetek, který nám na Ukrajině zůstal, měli jsme dům a dva obchody a ona to teď celé řídí. Moc v kontaktu nejsme, naposled jsme si psali tak před dvěma měsíci. S příbuznými v Rusku nebo Bělorusku se neznám osobně.

Rodiče se se svými příbuznými nevídají, neudržují s nimi bližší kontakt?

Myslím, že ne, občas si s někým píší, příbuzní mamky jsou teď v Kyjevě, ale ani oni ani já s nimi příliš nekomunikujeme ani je nevídáme.

Řekl bys něco o školském systému na Ukrajině?

Já jsem začal studovat hodně brzy, protože rodiče na Ukrajině pracovali a měl jsem o pět let starší sestru, moc se o mě nechtěli starat, tak jsem šel na základní školu v šesti letech. Byl jsem nejmladší ve třídě, všichni ostatní šli do první třídy v sedmi, osmi nebo devíti letech a základní školu jsem stihl poměrně rychle, protože ve třinácti letech už jsem dokončil devátou třídu a nastupoval jsem na střední technickou školu. V sedmnácti letech jsem měl střední technické vzdělání v oboru řízení silniční dopravy.

V sedmnácti letech?

Přesně. Moc o českém školství nevím, ale to ukrajinské nebo postsovětské – jsem si jistý, že stejně to funguje v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu i Uzbekistánu – školství je ve spoustě věcí stejné. Třeba pokud bys tam chtěla nastoupit na vysokou školu, stačilo by ti jedenáct tříd ukončených zkouškou a mohla bys. Já jsem vystudoval devět tříd, v podstatě po prvním roce střední školy už jsem měl maturitu, kurz prvního ročníku totiž zahrnoval desátou s jedenáctou třídou.

Mně ta škola, kterou jsem na Ukrajině vystudoval, přijde úplně zbytečná. Ve třídě nás bylo patnáct, pět mělo vzdělávání placené státem. Ve výsledku bylo studium takové, že v oboru nepracuje nikdo z nás. Když jsem školu dodělal a věděl, že pojedu do zahraničí, šel jsem na úřad práce. Když jsem jim ukázal svůj diplom, zeptali se mě, kde můžu dělat. Napadlo mě, proč taková škola vůbec existuje, pokud ani na úřadu práce neví, kde najít pro jejího absolventa uplatnění. Nejvíc mě štve, že lidé, kteří za svá studia platili, vyhodili tolik peněz, ani neberu v potaz úplatky.

V ukrajinském školství jsou úplatky běžná praxe?

Největší a nejhorší zkušenost s úplatky jsem měl s učitelem matematiky. Z celé naší třídy jsem chodil na cvičení jediný, všichni ostatní platili peníze, asi dvě stě hřiven za semestr (v přepočtu asi 920 korun – pozn. red.). Za dvě stovky nemusíš chodit a dostaneš relativně dobrou nebo průchozí známku. Právě ta profesorka matematiky si přivydělávala prodejem kosmetiky, takže když jsi u ní chtěla projít, musela sis koupit třeba krém nebo šampon z aktuálního katalogu.

Jediný úplatek, který jsem ve škole dal, byl tělocvikářům, protože jsem vzhledem ke svému věku neměl na normy, které měli zvládnout moji spolužáci, skákali tři metry do výšky nebo se stokrát přitahovali, přeháním, ale v tom věku se mi to tak opravdu zdálo. Když probíhalo přezkoušení, náš učitel stál na kraji a koukal se do papíru, my jsme měli za úkol přisedávat na jedné noze. Po čtyřiceti přisedáních učitel řekl, že spolužák dostal trojku, ten se s ním začal hádat a šel se kouknout do norem, které měl učitel v rukou. Objevil, že 40 přísedů odpovídá známce jedna. Tělocvikář jenom řekl, že se díval jinud. Já jsem kvůli stipendiu potřeboval lepší známku, aspoň sedmičku.

V České republice je pětistupňové hodnocení, alespoň pokud se bavíme o středních školách, jaké je známkování na Ukrajině?

Máme dvanáct známek, dvanáctka je známka nejlepší. Pokud bys nestudovala soukromě, měla bys nárok na sociální stipendium. Pokud ale bys měla jednu známku horší než sedm, přišla bys o něj.

Mohl bys teď říct pár slov k ukrajinské armádě?

Měl jsem kamaráda, který má rodiče v Moskvě, ale celý život bydlel u babičky na Ukrajině. Jezdil k nám vždy na léto, tehdy jsme se viděli. Do armády byl hrozně zapálený a hlásil se na vojnu, ale nevzali ho. Za půl roku to zkoušel znovu a zase ho nevzali, na třetí příjem ho zase nevzali. Ukrajinská armáda, alespoň před šesti lety, fungovala spíš směrem k chystanému zrušení vojenské služby. Ve skutečnosti už to tak funguje, formálně máme povinnou vojenskou službu, ale málokdo se dostane.

Byl jsi také na vojně, nebo jsi utekl včas?

Utekl jsem včas, říkal jsem, že jsem odjel. Ale i odjet z Ukrajiny byl docela problém, protože mi nikdo nechtěl dát cestovní pas, věděli, že už se nevrátím, rodiče museli podplatit komisariát.

Dokážu si představit, že jste uplatili několik úředníku, abys mohl odjet, ale jak odcestovala tvoje mamka z Běloruska? Režim je o něco přísnější a cestovat za hranice asi není tak snadné.

Mamka se se svojí rodinou se z Běloruska stěhovala, když se Bělorusko jmenovalo Běloruská sovětská socialistická republika. Nikdy nebyl žádný problém stěhovat se v rámci SSSR. K problémům začalo docházet, když se SSSR zhroutil.

Mám několik známých, kteří tady jsou z Běloruska, nemůže to být moc složité. Dřív se říkalo, že nejkratší cesta z Běloruska je ruskou raketou, ale v dnešní době je na tom Bělorusko lépe.

Zajímal ses už tehdy o politickou scénu, aspoň okrajově?

V řadách vlády Ukrajiny řádí strašný zmatek, připomíná mi to vedení mého posledního zaměstnavatele, jednou ukáže prstem tímhle směrem, podruhé opačně, když jdeš deset kilometrů tam a potom se vracíš, jsi zase na tom samém místě.

S takovým názorem jsem se ještě nesetkala, v něčem máš jistě pravdu. Přijde ti čeština těžká?

Ne. Když mluvíš a víš, co chceš říct, žádný problém nemáš. Asi rok a půl jsem se bál promluvit s lidmi, protože nejsem úplně hrdý na svůj původ, vím, že tady Rusové učinili spoustu škody.

Učili jste se ve škole latinku?

Od páté třídy na základce byla u nás vyučována angličtina. Moje generace se s latinkou setkala v deseti nebo jedenácti letech, ale jsem si jistý, že dnes rozumné rodiny učí svoje děti angličtinu včetně latinky od narození.

Přeji hodně úspěchů v práci, ráda jsem tě viděla a děkuji za rozhovor.

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře