PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Kniha, která ovlivnila můj život

Předkládáme před vás výzvu. Napište nám o knihách, které nejvíce ovlivnili vás život. Vaše texty zveřejníme na těchto stránkách a necháme je přečíst i ostatním. Můžete psát o knize jediné, nebo napsat více příspěvků o více knihách. Z vlastní zkušenosti víme, že v každém věku a v každé zkušenosti je stěžejní jiná kniha. Nebojte se proto rozepsat. Těšíme se na vaše díla, kterými možná inspirujete i jiné a třeba jim ukážete knihu, která je pak také ovlivní. Vaše příspěvky posílejte na lukas.houska@seznam.cz

Noc literatury 2015

Noc literatury, která se v Plzni uskuteční zítra (13.5.), veřejnosti netradičním způsobem přibližuje současnou evropskou literaturu prostřednictvím série veřejných čtení. V Plzni se s touto zajímavou událostí můžete setkat například v DEPO 2015, Papírna Plzeň, Zastávka Plzeň a na dalších netradičních místech. Seznam všech míst a příslušný program najdete zde.

Knihy mají zelenou

Na zítřek (23. 4. 2015) připadá Světový den knihy a autorských práv. Při této příležitosti bude probíhat akce s názvem Knihy mají zelenou, při níž se můžete těšit na knihy se slevou 15% a ve vybraných knihkupectvích navíc na autorská čtení či jiné doprovodné akce. Více informací o poslání a programu projektu naleznete zde.

Zimní povídková soutěž

V rámci sekce Povídkáři, jsme připravili povídkovou soutěž. Tedy soutěž, jde spíše o vzájemně inspirační povídkovou výzvu. Princip je jednoduchý. Jsou ustanovena dvě témata a je na vás, těch, co rádi píšete povídky, zda tyto témata, přijmete za své a přidáte se s námi do klání autorů.

Více v článku.

První povídka zveřejněna

Vážení uživatelé a návštěvníci. Pro začátek jsme pro vás připravili první povídku z ruky Martiny Kratochvílové, která se nechala inspirovat Edgarem Alanem Poem a jeho povídkami. Výsledek posuďte sami v této povídce.

Padlí hrdinové, část I. Martin Lang
Povídky

Naposledy jsem se rozhlédl okolo sebe a přejel rychlým pohledem kluky, co stáli vedle mě, nebylo jim víc jak dvacet let, a můj pohled opětovali. Pak se ozvala píšťalka a my se začali drápat nahoru, přesně v tom okamžiku začala z druhé strany zuřivá kulometná palba, která okamžitě smetla vojáka předemnou, nevím, jak se jmenoval a ani mě to nezajímalo, běžel jsem jako pominutý a srdce mi bušilo, jako když jsem poprvé viděl nahou holku...

Padlí hrdinové, část I.

Martin Lang

Dílo je součástí povídkové soutěže.

 

Naposledy jsem se rozhlédl okolo sebe a přejel rychlým pohledem kluky, co stáli vedle mě, nebylo jim víc jak dvacet let, a můj pohled opětovali. Pak se ozvala píšťalka a my se začali drápat nahoru, přesně v tom okamžiku začala z druhé strany zuřivá kulometná palba, která okamžitě smetla vojáka předemnou, nevím, jak se jmenoval a ani mě to nezajímalo, běžel jsem jako pominutý a srdce mi bušilo, jako když jsem poprvé viděl nahou holku. Po pár metrech jsem se rozhodl skočit do kráteru, jenž byl jedním z mnoha, což mělo na svědomí dělostřelectvo obou stran, chvíli mi trvalo, než jsem znovu popadl dech. Jakmile jsem se trochu uklidnil, uvědomil jsem si, jaká jatka se okolo mě odehrávají. Vzduchem hvízdaly střely z minometů, které trhaly vojáky na kusy, kulomety v několika okamžicích zabily desítky chlapců, ježž se ještě před chvílí bavili o svých plánech do budoucna, a mě běželo hlavou, že tohle nemůžu přežít. Za několik minut se ozvala píšťalka znovu a naše jednotky se daly zase na ústup zpátky do zákopu, během desetiminutového útoku, který nepřinesl absolutně nic, jsme přišli o tři stovky mužů. No a pak to zkusili Bošové společně s Rakušáky, a dopadli úplně stejně, a tak to šlo pořád dokola. Bylo to peklo, to si neumíš představit, ale bylo to naposled, poslední válka, tebe naštěstí už nic takového nepotká. Při vzpomínce na tuhle větu, kterou táta vždycky zakončil svoje vyprávění o Velké válce, jsem se musel ironicky usmát, a rozhlédl jsem se po svém zákopu, plném mladých kluků jako jsem byl já. Nakonec můj pohled spočinul na budově, která se tyčila na kopci před námi. „Je z šestýho století“, vytrhl mě Frank z přemýšlení, „cože?“, „ten klášter, je z šestýho století“, zopakoval mi Frank informaci, o kterou jsem nijak neprojevil zájem, ale on už byl takový, před válkou chodil na Harvard a rád nás všechny poučoval. Na nebi nebyl ani mráček a slunce spalovalo, co mohlo, moje uniforma by se mohla ždímat a na helmě bych uvařil vajíčko, kdybychom ovšem nějaký měli. „Už je dlouho klid, to je podezřelí“ promluvil vyschlým chraplavým hlasem Vincenzo. „V poledne se Němci válí stejně jako my, nejsou blázni, aby útočili v takovym horku“, odpověděl jsem mu a přitom se snažil z čutory vyklepat alespoň nějakou kapku vody. Vinc tu byl teprve pár dní, my ostatní jsme si už zvykli, že v poledních hodinách se prostě u Monte Cassina nebojuje, jediný kdo je v tuhle dobu ve střehu jsou odstřelovači, takže člověk musí dávat pozor, aby při snaze se co nejlíp uvelebit, nevystrčil ani kousek těla ze zákopu. Všichni jsme měli celkem dobrou náladu, protože ráno přišla pošta a taky dorazili naši spolubojovníci z Nového Zélandu, o kterých bylo známo, že jsou to tvrdí hoši, což byla příjemná změna oproti těm čajíčkářům z Anglie.

Asi po dvou minutách usilovného mlácení do čutory bylo zřejmé, že v ní žádná voda už není, a že budu muset chtě nechtě pro vodu do tábora. Taková cesta trvala někdy i půl hodiny, přestože to bylo pár desítek metrů, člověk se totiž musel celou dobu plazit a stále se za něčím krýt, pár kluků už se při tom stalo potravou pro německé pušky. Po přikývnutí našeho seržanta, což znamenalo povolení k opuštění mé pozice, jsem se pomalým a přikrčeným krokem propletl zákopy, až k místu kde končily, teď přišlo na řadu plížení. Otřel jsem si pot z čela, pušku jsem si hodil na záda a vyrazil jsem. Písek mě pálil i přes košili ale dalo se to vydržet, větší starosti mi dělala myšlenka na to, jak se sunu odkrytou krajinou a přímo jako bych volal: „tady jsem, stačí jenom vystřelit“. Už mi zbýval jen metr k marodce, za kterou se budu moct alespoň na chvíli ukrýt, když mi do očí vlítla zrnka písku. Ihned mi došlo, že to byl výstřel, který dopadl těsně přede mě, na tu dálku nebyl vůbec slyšet, ale i přesto mohl být smrtící. Rychle jsem se zvedl na všechny čtyři a jako pes doběhl ke stanu, za který jsem se ihned ukryl. Cítil jsem, jak mi adrenalin proudí celým tělem a polévá mě horko, to se tělo vyrovnávalo s tím, že právě ukázalo smrti prostředníček. Ale cítil jsem ještě něco, měl jsem pocit jako by mě někdo celou dobu sledoval, a to i teď, když jsem byl v úkrytu, což vylučovalo nepřátelského snajpra. Když jsem se krapet uklidnil, začal jsem očima těkat po okolí a přitom jsem hluboce oddechoval. Prohlížel jsem celý tábor, který byl liduprázdný, jelikož, jak jsem před chvílí na vlastní kůži vyzkoušel, nepřítel měl vše na mušce. Tři jeepy, pár náklaďáků, stan pro důstojníky, ošetřovna a stan s municí, naproti němu polní kuchyně, nic zvláštního, a nakonec můj cíl, kanistry s vodou, které zakrývala pouze napnutá plachta. V tom jsem se zarazil a rychle si protřel oči, pak jsem je zkusil zavřít a zase otevřít, ale pořád jsem viděl to samé. Tak a je to, už máš z toho slunce halucinace, říkal jsem si. Kromě několika řad sudů s vodou se totiž pod plachtou tyčila postava, připomínající sochu. Bylo to zvláštní a zároveň trochu děsivé, ale hrdlo už mě začínalo pálit, jakou jsem měl žízeň, a tak jsem se odhodlal dokončit svou „pouť za vodou“. Opět jsem si lehl na rozžhavenou zem, zhluboka se nadechl a vyrazil vpřed. Místo s vodou, bylo úplně vzadu tábora, kam už nepřítel nemohl dostřelit, pokud se tedy nedostal nějak nepozorovaně do lepší střelecké pozice.

U jeepu, který byl asi pět metrů od barelů, jsem se zvedl, sundal svojí pušku M1-Garand ze zad, natáhl závěr a zamířil na sochu. Právě míříš na sochu, která ani neexistuje, už ti úplně přeskočilo. Pomalu jsem k ní vykročil, v mířidlech pořád její hlavu. Byla to opravdu socha, jedna z těch antických co znázorňuje krásu lidského těla, nahý muž, vypracované břišní svalstvo, byl mírně předkloněný a oběma rukama se držel na svojí levé holeni, z jeho výrazu bylo patrné, že křičí bolestí. Zbýval mi už jen krok, když jsem si všiml, že na tváři má šrám připomínající písmeno ypsilon, znal jsem ten šrám, přesně takový měl táta od šrapnelu a měl ho i na stejném místě. Rozhodl jsem se ujistit, že se nejedná pouze o přelud a natáhl jsem ruku ve snaze se sochy dotknout, v tom se však z dálky ozvalo dunění, následované výkřikem „Přepaaaad! Krýte seeee!“. Automaticky jsem se otočil a podíval směrem ke klášteru, z jehož okolí vylétávaly obláčky kouře, když jsem se otočil zpět, nebyla tu žádná socha, jen sudy s vodou a písek. Na nějaké přemýšlení nebyl čas, ve stejném okamžiku totiž začaly dopadat dělostřelecké granáty. Rozhodl jsem se vykašlat na odstřelovače a rozběhl se směrem k zákopům, písek kolem mě vystřeloval do vzduchu, zem se třásla, napínal jsem všechny svaly v těle a myslel jen na zákop před sebou, kdybych takový výkon předvedl na škole, určitě by mi už nikdo nikdy neřekl „slymejši“. Jenže ani to nestačilo, když jsem míjel marodku, rozryla se vedle mě zem a tlaková vlna mě odhodila asi pět metrů od stanu, těsně vedle jeepu co tu stál.

Po dopadu jsem na okamžik ztratil vědomí, když jsem se probral, ležel jsem na břiše, zvonilo mi v uších a v puse jsem měl písek. Po vykašlání písku jsem se rozhlédl po okolí a shledal, že je po všem. Byla to jen krátká salva, Frickové takhle prostě čas od času zkouší naší bdělost a snaží se nám znemožnit odpočinek. Pokusil jsem se vstát, ale zabránila mi v tom pichlavá bolest v levé noze, podíval jsem se na ní a zjistil, že mi z ní trčí kus nějakého klacku, holeň jsem měl celou od krve a v ní ne zrovna malou střepinu. Jak jsem postupně přicházel k sobě, přicházela k sobě i noha, ta by zrovna nemusela, bolest stále sílila, až jsem musel začít křičet bolestí. Za chvíli přiběhl Mike, náš zdravotník, „vydrž, ukaž mi to, to bude dobrý, ale musím to vytáhnout a morfia máme málo…“, podíval se na mě tázavým pohledem, přikývl jsem, že rozumím. „Hlavně už to vyndej“ pošeptal jsem mu a přitom se k němu naklonil a chytil ho za límec. Na Mika nikdo nestřílel, tohle pravidlo se v týhle všivý válce ještě stále dodržovalo - na zdravotníky se nestřílí. Když Mike dokončil dezinfikování rány pomocí tamponů, čímž mimochodem způsobil jen to, že jsem ještě víc trpěl, začal tahat za střepinu. Víc nevím, protože jsem omdlel, nebyl jsem žádný hrdina.

Probudil mě typický zápach nemocnice - desinfekce, obvazy a pach krve. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se, nebyl jsem na naší marodce, ale opravdu v nemocnici, zděné budově s topením a okny a opravdovými postelemi, kterých jsem ve svém pokoji napočítal osm, všechny obsazené nějakým chudákem. Nejhůř vypadal ten naproti mně, který byl celý zabalený do obvazů tak, že mu koukali jen oči a ústa, do ruky měl píchlou kapačku. Zkontroloval jsem svojí nohu, a když jsem zjistil, že jí stále mám, pouze je obvázaná, a dokonce s ní mohu i lehce hýbat, spokojeně jsem se pousmál. Pousmál? Je to ten správný výraz? V takovém prostředí jsem se přece nemohl usmívat, nebo už jsem byl tolik otupělý? Každopádně dlužím Mikovi panáka, až se odsud dostanu, pomyslel jsem si, a zároveň si všiml, že na stolku stojícím vedle mé postele leží dopis, neváhal jsem a zvedl jsem ho, byl opravdu pro mě. Byl od manželky a přišel ještě před tím, než jsem utrpěl to zranění a než jsem..., zaváhal jsem, protože na to co se stalo před tím přepadem jsem úplně zapomněl, ale teď se mi to opět vybavilo. Ta socha, byla to halucinace? Musela být, co jiného by to bylo? Mám se o tom někomu zmínit? Ne, určitě ne, měli by mě za blázna. Zatřásl jsem hlavou a zbavil se, alespoň na chvíli, myšlenek na onu fatu morganu a soustředil se na dopis.

„Ahoj Tommy“, stálo v něm, „já i Jimmy se máme dobře, doufám, že jsi v pořádku a brzo se vrátíš domů, tvoje Jeniffer.“ To bylo vše, vsadím se, že toho bylo víc, ale nějaký úředník od cenzury si dal záležet, abych neměl dlouhé čtení. Jimmy, můj syn Jimmy, teď mu bude osm let, tak rád bych ho zas viděl, i Jeniffer, je oba. Všiml jsem si, že na stolku leží ještě jeden přeložený papír, rozevřel ho a v tu chvíli jsem ztuhl. To není možné!, na obrázku byl voják, který mířil na sochu, antickou sochu, takovou jakou se mi zdálo, že vidím před tím útokem. Jediný rozdíl byl v tom, že socha se nedržela za nohu, ale jednu ruku měla napřaženou před sebe v jasném gestu: „stůj“. Obrázek byl nakreslen opravdu hodně detailně a mě nebylo jasné co to má všechno znamenat. Jsou to další vidiny? To jsem se opravdu zbláznil? „Tak už jste se probral, to rád vidím“, vytrhl mě z myšlenek mužský hlas. Zvedl jsem oči a uviděl staršího chlápka v bílém plášti, na nose mu seděly kulaté obroučky brýlí a jeho prošedivělé vlasy napovídaly, že má za sebou už řadu let v oboru. Rychle jsem obrázek opět přeložil a položil na stůl, jako by ho nesměl nikdo vidět. A vlastně jsem nechtěl, aby ho někdo viděl. „Jak dlouho jsem byl…ehm...mimo?“ snažil jsem doktorovu pozornost obrátit pryč od obrázku, i když ho zjevně vůbec nezajímal, nejspíš paranoia. „Jen pár hodin“, váš zdravotník udělal dobrou práci, tady jsme vám jen vyměnili obvaz a dali trochu morfia“, usmál se na mě. „ A kdy se vrátím na frontu?“, otázku zřejmě slýchal často a očekával jí, protože okamžitě přikývl hlavou „necháme si vás tu dva dny“. Ještě než odešel, rozhodl jsem se něco ověřit, „doktore?“, „ano?“, tenhle dopis a ten druhý papír, kdo je přinesl? „Měl jste je ve své uniformě, sestřička vám je vyndala na stůl hned, jak vás přivezli“, odešel. Trochu jsem si přál, aby to byl jen žert někoho z kluků, protože to by znamenalo, že tu sochu někdo viděl taky a teď si ze mě střílí, že jsem z ní měl vítr, nevěděl jsem co si o tom myslet.

Dva dny v nemocnici se zdály delší než půlrok na frontě, tam je alespoň občas nějaký vzrušení, ale tady nic. Mohl jsem jen sledovat, jak přiváží další pacienty, a jak odváží ty, co to nezvládli, za ty dva dny to bylo pět kluků, pět chlapců starých jako já nebo mladších. Nelíbilo se mi to, nechtěl jsem tu být už ani minutu, pořád mě to nutilo přemýšlet o válce a o tom proč tu jsem, a děsilo mě pomyšlení, že vlastně nevím, co tu dělám, že to není moje válka, pomyšlení, že až se vrátím, nebude nikdo z mojí čety naživu a další podobné myšlenky, na sochu jsem ani nepomyslel, přece jenom byla válka, to byl ten hlavní problém, reálný problém. A tak jsem přemýšlel celý ty všivý dva dny, jen já a můj mozek. Ostatní na pokoji na tom byli asi podobně, protože do řeči nebylo nikomu, škoda, nějaký rozptýlení bych uvítal, kdyby se alespoň objevila ta sestřička, co jí doktor zmiňoval, ale po ní se nejspíš slehla zem.

Konečně jsem seděl v náklaďáku před nemocnicí a čekal, až vyjedeme, naskočil ještě jeden chlápek a pak jsme konečně vyrazili, sedělo nás tu dvanáct. „Hele ty jsi od čtyryatřicátý pěší ?“, snažil se přeřvat rachot vozidla jeden z maníků sedících naproti mně. Podle uniformy a přízvuku Brit. „Jo“, zakřičel jsem, „slyšel jsem, že je to u Cassina pěkná mela, němci tam prý mají i výsadkáře, drsný hoši“, snažil se mě asi povzbudit. „No my si nějak poradíme,“ snažil jsem říct tak přesvědčivě, jak jsem to jen dokázal, ale opravdu jsem tomu věřil? Pravdou je, že už jsme se asi dva týdny nehnuli ani o metr, a všechny naše útoky byly odraženy a to za vysokou cenu. „Jo vy amíci máte vždycky plnou hubu keců, ale skutek utek“, začal se smát, a já po chvilce taky. Nevím proč, normálně bych mu dal nejspíš do zubů, ale ve válce je všechno jinak, přišlo mi to směšný. Asi po třech hodinách jsem zůstal na korbě náklaďáku sám, vypadalo to, že děláme rozvoz snad po celý frontě, přišlo mi, že jsem po cestě ztratil všechny svoje vnitřnosti, řidič se nejspíš snažil vyhrát soutěž: „který vůz projede nejvíc děr a výmolů“. Když jsme vyjeli asi třístý rigol a auto vyskočilo tak, že jsem se helmou praštil o jednu z tyčí, na kterých bývá obyčejně napnutá plachta, začal jsem se pomalu modlit, abych už byl na frontě, to byla ale ironie. Ten spásný okamžik nakonec nastal po dalších dvaceti minutách, když jsem byl vysazen na začátku lesní cesty asi kilometr od našeho tábora.

I když člověk ví, že je v týlu vlastních jednotek, není to dobrý pocit, jen tak beze zbraně se plížit tichým lesem. Čím víc jsem se přibližoval, tím víc jsem cítil pach krve a střelného prachu, to nebylo dobrý, to vůbec nebylo dobrý a to ticho, zatracený ticho. Znal jsem tenhle klid, lidé tomu říkají klid před bouří, my na frontě to nazýváme minuty před smrtí. „Hande hoch“, ztuhl jsem, čas se náhle zpomalil, tep se mi zrychlil, všude okolo mě se začali zvedat vojáci, na přilbách měli za síťkami zastrkané listí, zvedl jsem ruce nad hlavu, dlaně rozevřel v gestu, že jsou prázdné. Jeden z nich něco zakřičel, nevím co, němčina mi nikdy moc nešla a učit jsem se jí nehodlal, každopádně to byl nejspíš velitel, protože dva muži ke mně přistoupili a začali mě prohledávat. Usoudil jsem, že se jedná o nějakou průzkumnou skupinu, protože velitel neměl nějaké zvláštní označení, nejspíš jen kapitán nebo tak něco a neviděl jsem víc jak dvanáct chlapů. Při prohledávání jsem si vyslechl další lekci z němčiny, z čehož jediné co jsem pochytil, bylo: „zigaretten?, „smůla hoši, právě mě pustili ze špitálu a kouření prý škodí zdraví“, oplatil jsem jim lekcí angličtiny. Sám jsem se divil, jak se mě najednou zmocnila lhostejnost a strach, který jsem před chvílí pociťoval, byl pryč. Jediné co u mě našli, byl dopis od mé ženy a…a obrázek od mého syna, ten je také zaujal, chvíli si ho s přemýšlivou grimasou prohlíželi, ale pak mi ho i s dopisem vrátili. Začal jsem přemýšlet o situaci, jak se vůbec stalo, že jsem se stal zajatcem? Pár metrů odtud by se přece měly nacházet naše pozice, nebo mě řidič náklaďáku vyhodil na špatném místě? Ne! tu křižovatku jsem znal, navíc tam byly ty starý známý ukazatele, takže můj mozek začal pomalu ale jistě připouštět tu horší možnost, a sice, že naše pozice už nejsou tak úplně naše.

„Shnell“, ucítil jsem v zádech dloubnutí puškou. Moji noví společníci mě doprovodili až na konec lesa, odkud se mi naskytl pohled na „náš“ tábor. Přibylo tu mnoho kráterů, z vozidel tu zůstal jen jeden náš jeep, na jehož kapotě bylo postaveno německé „mgéčko“, zapřené v rameni muže, který pozoroval les, ze kterého jsme vycházeli, další chlap se stejným kulometem ležel u zásob s vodou, přičemž kryl levobok tábora. U důstojnického stanu jsem rozeznal vyššího důstojníka, nápovědou mi byla klasická důstojnická čepice s krátkým kšiltem v předu, v ruce držel nějaký papír, nejspíš mapu a ukazovákem po ní jezdil, přičemž diskutoval s dalším vojákem, ten měl naopak helmu, na které měl řidičské brýle, vedle postával motocykl, nejspíš spojka. V táboře bylo ještě několik dalších vojáků pobíhajících sem tam. Když jsem přišel blíž, rozeznal jsem na zemi se válející vystřílené nábojnice, byly všude, z některých kráterů v zemi ještě stoupal dým, bitva musela proběhnout před několika okamžiky. Odvedli mě přímo před důstojníka, ten jen krátce pozvedl oči od mapy „sprechen sie deutsch?“, zakroutil jsem hlavou v záporném gestu, důstojník jenom mávnul rukou směrem za sebe a vrátil se ke studiu mapy. Opět jsem byl popostrčen, abych pokračoval v cestě určeným směrem, tedy k marodce. Před stanem leželo několik bezvládných těl v amerických uniformách, nepoznal jsem nikoho z nich, přesto se mě zhostil nával lítosti a hněvu dohromady, k tomu tu stáli dva Němci jako stráž, prohlížet těla nebyl čas, byl jsem dostrkán až do stanu, kde mě můj postrkující doprovod opustil.

Ihned po vstupu dovnitř, jsem ucítil ostrý zápach hniloby a krve, uviděl jsem několik kluků ležících na lůžkách, každý nějakou krvavou ránu, „Tommy!“ ozvalo se z temného vzdáleného rohu, „co tu sakra děláš?!“, muž vystoupil ze stínu, poznal jsem ho okamžitě, byl to Mike. „Vrátil jsem se z dovolený, člověče co se tu děje?, na chvíli se zdejchnu a když se vrátim, tak tu místo amíků najdu fritzky.“ Mike se rozhlédl po stanu „zaútočili asi před třema hodinama, klasickej dělostřelckej přepad jako vždycky, jenže pak se najednou objevili, vynořili se z lesa strašně rychle, vzali nás stečí, útočili na bajonety, řeknu ti kámo něco takovýho jsem ještě neviděl, totálně nás překvapili,“ Mike se posadil na volné lůžko a obličej si protřel dlaněmi. Posadil jsem se naproti němu a pokračoval ve výslechu „a kde je zbytek? Kde je poručík Parkins? Naše vozidla?“ Podíval se na mě a jako by mu docházely síly řekl polohlasem: „utekli, prostě se dali na ústup, nevím kam, já tu zůstal s raněnými, slíbili, že se vrátí,“ ušklíbl se. „Dobrý den pánové“, vstoupil do stanu muž v německé polní uniformě, „ mé jméno je Schultz a jsem překladatelem jednotky,“ chvilku zaváhal,“ a když je to nutné také střelcem,“ usmál se. „Myslím, že to nebudeme nijak prodlužovat“ mluvil plynulou angličtinou, „víme, že patříte ke 34. pěší divizi americké armády, vaše jména nás nezajímají a pochybuji, že tak nízké šarže jako jste vy, by věděli něco o plánech vašeho velitelství, takže jediné co po vás chci jsou informace o síle vaší jednotky, kolik mužů se odtud stáhlo, jak daleko je odtud vaše velitelství a tím pádem, kdy můžeme počítat s protiútokem?“ „To máte docela smůlu pane, protože mě zrovna pustili z nemocnice a byl jsem na cestě k jednotce, když jsem byl zajat, takže žádné aktuální informace nemám,“ rozhodil jsem rukama. Přikývl a pohledem se obrátil k Mikovi „a co mi sdělíte vy?“, řekl klidným hlasem. „Já si myslím, že by jste měli okamžitě vzít nohy na ramena, protože až se kluci vrátí, nakopou vám prdele!“, zařval Mike. „Vyřídím to veliteli, nebude nadšený z vaší spolupráce, ale to není můj problém, já to zkusil po dobrém,“ otočil se k odchodu, u východu se otočil „jo a ještě něco“, ukázal na mě, „ vy prý máte v kapse zajímavý obrázek, asi netušíte, co to znamená, že ne?, opět se široce usmál. Mike se na mě nechápavě podíval a já zase na Shultze, „nevím o čem mluvíte“, opáčil jsem. Uvnitř hlavy jsem však měl dokonalý zmatek, co tohle sakra mělo znamenat? Ví Němci snad o záhadných sochách něco víc? Sakra tohle mě vážně přestávalo bavit, chtěl jsem konečně nějaké odpovědi a klidně od nepřítele. „No když myslíte,“ zmizel za plachtou stanu. Tentokrát jsem byl naštvaný sám na sebe, že jsem prováhal možnost zjistit něco víc. „O čem to mluvil?“ divil se Mike, „ale o ničem, to budou nějaký jejich zatracený psychologický taktiky vedení výslechů,“ mávl jsem rukou. Mike pokrčil rameny a šel zkontrolovat raněné.

Přesto, že Shultz naznačil jakousi výhružku, dlouho se nikdo ve stanu neukázal, hodina následovala hodinu a moje nálada byla opravdu mizerná, nemocnici vystřídala polní „nemocnice“, lepší jsem vyměnil za horší a k tomu mi pořád v hlavě hlodá socha, co jsem viděl, obrázek co jsem našel na svém stolku v nemocnici, Schultz, který se tvářil jako, že o tom něco ví a v neposlední řadě ta nemilá věc, že jsem se stal zajatcem. Nakonec můj mozek vyhodnotil, že s tím momentálně nic nenadělá a rozhodl se raději vstoupit do říše snů, přeci jenom návrat z nemocnice byl celkem vyčerpávající. Lehl jsem si na volné lůžko, přejel pohledem tři kluky, kterým v uplynulých chvílích Mike přikryl hlavu dekou, potlačil jsem nával hněvu a usnul.

 

Autor: Martin Lang

Část první

Část druhá

Dílo je součástí Zimní povídkové soutěže

 

Zdroje obrázků:

http://www.armchairgeneral.com/wordpress/wp-content/image/2011/Special%20Items/Carlo%20Aug/montecassino-01.jpg

http://kresy-siberia.org/people-of-the-polish-second-corps/all-people/garlicki-andrzej/the-italian-campaign/

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře