PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Kniha, která ovlivnila můj život

Předkládáme před vás výzvu. Napište nám o knihách, které nejvíce ovlivnili vás život. Vaše texty zveřejníme na těchto stránkách a necháme je přečíst i ostatním. Můžete psát o knize jediné, nebo napsat více příspěvků o více knihách. Z vlastní zkušenosti víme, že v každém věku a v každé zkušenosti je stěžejní jiná kniha. Nebojte se proto rozepsat. Těšíme se na vaše díla, kterými možná inspirujete i jiné a třeba jim ukážete knihu, která je pak také ovlivní. Vaše příspěvky posílejte na lukas.houska@seznam.cz

Noc literatury 2015

Noc literatury, která se v Plzni uskuteční zítra (13.5.), veřejnosti netradičním způsobem přibližuje současnou evropskou literaturu prostřednictvím série veřejných čtení. V Plzni se s touto zajímavou událostí můžete setkat například v DEPO 2015, Papírna Plzeň, Zastávka Plzeň a na dalších netradičních místech. Seznam všech míst a příslušný program najdete zde.

Knihy mají zelenou

Na zítřek (23. 4. 2015) připadá Světový den knihy a autorských práv. Při této příležitosti bude probíhat akce s názvem Knihy mají zelenou, při níž se můžete těšit na knihy se slevou 15% a ve vybraných knihkupectvích navíc na autorská čtení či jiné doprovodné akce. Více informací o poslání a programu projektu naleznete zde.

Zimní povídková soutěž

V rámci sekce Povídkáři, jsme připravili povídkovou soutěž. Tedy soutěž, jde spíše o vzájemně inspirační povídkovou výzvu. Princip je jednoduchý. Jsou ustanovena dvě témata a je na vás, těch, co rádi píšete povídky, zda tyto témata, přijmete za své a přidáte se s námi do klání autorů.

Více v článku.

První povídka zveřejněna

Vážení uživatelé a návštěvníci. Pro začátek jsme pro vás připravili první povídku z ruky Martiny Kratochvílové, která se nechala inspirovat Edgarem Alanem Poem a jeho povídkami. Výsledek posuďte sami v této povídce.

Padlí hrdinové, část II. Martin Lang
Povídky

Ze spánku mě vytrhl rachotivý zvuk, pravděpodobně motorky, následovaný dupotem bot, pokřikováním a vůbec směsicí různých zvuků, venku se něco dělo. Pak se ozvalo zasyčení, které se postupně vzdalovalo až se po chvíli zase utlo, poznal jsem ten zvuk, byla to světlice. „Americana!“, zaslechl jsem křik, potom se rozštěkal kulomet. Bylo to tu, naši se vrátili...

Padlí hrdinové, část II.

Martin Lang

Dílo je součástí povídkové soutěže.

 

Ze spánku mě vytrhl rachotivý zvuk, pravděpodobně motorky, následovaný dupotem bot, pokřikováním a vůbec směsicí různých zvuků, venku se něco dělo. Pak se ozvalo zasyčení, které se postupně vzdalovalo až se po chvíli zase utlo, poznal jsem ten zvuk, byla to světlice. „Americana!“, zaslechl jsem křik, potom se rozštěkal kulomet. Bylo to tu, naši se vrátili. Z venku se ozývala neustálá střelba z pušek, doprovázená občasnými výbuchy, v pozadí stále rachtalo německé „mgéčko“. Blesklo mi hlavou, jestli se nemám pokusit o útěk, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat, protože nevím jaká je venku situace, navíc Mike raněné určitě nebude chtít opustit a já mu vlastně dlužím za svůj život, za což jsem mu vlastně ani nepoděkoval, došlo mi. Zdravotník zrovna vyměňoval jednomu ze zraněných obvaz na ruce, na hluk venku v podstatě nereagoval. Než jsem k němu stihl zamířit s díkem, situace venku se změnila, nastalo hrobové ticho. Ticho po boji je vždycky lepší, než nesnesitelný řev raněných, otázkou bylo, jak boj dopadl. Mike změnu také zaregistroval a přesunul se ke mně. Ke stanu se blížili kroky, bylo to pomalé našlapování, přesto bylo slyšet, jak dotyčný došlapuje do písku. Někdo odkryl plachtu a do stanu vpadl voják s puškou namířenou před sebe, rychle zkontroloval levou i pravou stranu stanu a pak sklopil zbraň. „Tommy Street, co ty tu děláš?!“, zakroutil voják hlavou. „Taky tě rád vidim Lorenci“, opáčil jsem s úlevou. „Sakra Benny!“ ignoroval mou odpověď Lorenc a rozběhl se k jednomu z vojáků, jež ležel v bezvědomí na lůžku. „ Zvládne to Miku?“, Mike pouze zavrtěl hlavou. Do stanu vstoupil ještě Frank a za ním seržant Parker. „Vojín Street se hlásí, pane“, nezasalutoval jsem, spíš jen tak kývnul k seržantovi, protože bylo známo, že Parker si na žádné oficiality nepotrpí, o to víc jsme ho respektovali, navíc byl zatraceně dobrej chlap. „Dobře, že jste zpět, vojíne“, jeho hlas byl unavený, rozhlédl se po lůžkách a jejich majitelích. „Ježiši, tolik…, „do prdele!“, přerušil seržanta Lorenc, který kopl do stolku, na kterém leželo několik obvazů, Mike z Bennyho krku strhl psí známku a přikryl mu obličej přikrývkou.„Za tohle mi skopčáci zaplatí, to vám říkám!“, křičel Lorenc a vyběhl ven ze stanu. „Franku jdi za ním, ať neudělá nějakou hloupost, a ty Tommy pojď semnou, Perkins tě jistě rád uvidí“, udílel rozkazy Parker.

Když jsme opustili stan, naskytl se mi ještě hrůznější pohled než předtím, mrtvých přibylo, zvlášť před jedním německým kulometem leželo mnoho našich kluků, tolik životů, abychom se ocitli znovu tam, kde jsme už jednou byli. Tma umožňovala celkem volný pohyb, jelikož odstřelovači toho moc neviděli. Vešli jsme do důstojnického stanu, kde se několik důstojníků sklánělo nad mapou, v čele stál poručík Perkins. „Vojín Street se hlásí do služby“, tentokrát jsem opravdu zasalutoval. Perkins se zvedl od map „Výborně!“, prohodil a stočil pohled na Parkera. „Seržante, povedete průzkumnou hlídku severozápadním směrem, vezmete si Collinse, Johnsona, Smithe, Browna, Davise a tady Streeta, podrobnosti probereme nad mapou, počkejte venku Streete.“ Vyšel jsem ven a čekal, vlastně mi nevadilo, že půjdu na hlídku, za poslední dobu jsem si užil dost nic nedělání a bylo to už k nevydržení, hlídka je navíc nejlepší způsob, jak se člověk z nic nedělání dostane zpět do válečné reality.

Při čekání jsem se rozhlížel po táboře a všiml si skupinky zajatých německých vojáků, napadlo mě, jestli je mezi nimi i Schultz, než jsem však stačil k zajatcům zamířit, vylezl ze stanu seržant Parker. „Sežeňte si nějakou zbraň Streete, za deset minut porada támhle u toho jeepu,“ ukázal na vůz stojící poblíž sudů s vodou. V muničním stanu jsem si opatřil nového Garanta a od desátníka, co měl arzenál na starosti, jsem vyškemral ještě dva granáty, můžou se hodit. K jeepu jsem dorazil poslední, byl tu Frank Brown a Mike Davis, Collinse jsem znal od vidění, ty další dva jsem nikdy neviděl, patrně nováčci, kteří dorazili, když jsem byl pryč. Seržant Parker rozložil mapu na kapotu jeepu, všichni jsme se přitiskli k sobě a přehodili přes sebe celtu, teprve pak seržant vytáhl z kapsy zapalovač a posvítil na mapu. „Naším úkolem je prozkoumat tuhle oblast severozápadně od našich pozic“ přejížděl ukazovákem po mapě, „cílem je zjistit nepřátelské pozice, při prvním kontaktu se okamžitě stáhneme, na pravém křídle bude postupovat průzkum Novozélanďanů, budou prozkoumávat tuhle oblast,“ opět kroužil prstem po mapě, „pro případ, že by jsme se ztratili, a obě hlídky na sebe vzájemně narazily, bylo domluveno heslo „snow“, odpověď je „wind“, obojí platí i pro návrat do tábora, všechno jasné?“ Všichni přikývli, „oukej, jděte něco pojíst, za dvacet minut vyrážíme,“ ukončil poradu Parker.

Teprve teď mi došlo, jaký mám vlastně hlad, vždyť jsem naposledy jedl v nemocnici, a to se nejednalo zrovna o jídlo hodné vzpomínání. Polní kuchyně byla v noci nečinná, proto jsem se vydal ke skladu zásob, abych vyfasoval nějaký ten balíček s jídlem. Hodil jsem do sebe kus čokolády, její zbytek si uschoval v kapse blůzy a zašel se podívat na skupinku německých zajatců. Schultz mezi nimi bohužel nebyl, zklamaně jsem od nich odvrátil pohled směrem k lesu, abych v zápětí ztuhl. Na kraji lesa jsem uviděl opět tu samou sochu jako předtím, jenže teď se nedržela za nohu, ale za předloktí levé ruky. Rozhlédl jsem se po vojácích stojících poblíž mě, ale nevypadalo to, že by si toho někdo všiml. Protřel jsem si oči a znovu se podíval, byla pryč. „Jseš v pohodě?“, přistála mi na rameni Frankova ruka, „jasně“, otočil jsem se na Franka, „tak pojď, Parker čeká“, ještě jednou jsem se ohlédl mezi stromy a vydal se za Frankem.

„Dobře pánové, Collins a Smith jdou v předu, ostatní držte rozestupy, Mike jako zdravotník poslední, pamatujte, že vstupujeme na území nikoho, takže mějte oči otevřený.“ Asi po kilometru chůze mezi pahýly stromů, zničených od dělostřelectva, podobných jako jsem viděl na fotkách z Velké války, jsme začali stoupat do skalnatého lehce zalesněného kopce. Byla naprostá tma, takže i když si oči už přivykly, viděl jsem sotva na dva metry před sebe. Pomalu jsme se proplétali mezi stromy a keři a stoupali stále nahoru, rozhlížel jsem se na všechny strany, bylo úplné ticho. Najednou Collins zastavil, zvedl prudce levou ruku, zaťal jí v pěst a kleknul si, všichni jsme udělali to samé. Do napjatého ticha se ozvalo charakteristické syčení, následované obrovskou září na nebi, světlice. Okamžitě jsme všichni zalehli, pozdě, německý kulomet se rozštěkal a svítící kulky mířili našim směrem, viděli nás.

Převalil jsem se za nejbližší strom a snažil se zhodnotit situaci, světlice mezitím vyhasla. Mike se krčil kousek ode mě za menší skalkou, Smith vleže střílel kamsi do tmy, Collins ležel v kaluži krve a nehýbal se, dostal to, ostatní jsem kvůli tmě neviděl. „Musíme vypadnout!“, slyšel jsem křičet Franka odněkud zprava, v tom kulomet přestal střílet, nejspíš přebíjel, „teď!“, rychle jsem se vymrštil na nohy a začal utíkat dolu z kopce. V tom ale vyletěla další světlice, ozval se osamocený výstřel a Frankovi se za běhu rozprskla hlava -Snajpr. Skočil jsem za nejbližší strom a začal si teprve uvědomovat, co jsem právě viděl – Frank můj kamarád, právě přišel o hlavu. Světlice opět zmizela z nebe a zase byla tma, znova se ozval kulomet. Začal jsem propadat panice, tohle vůbec nebylo dobrý, ještě před chvílí nás bylo sedm, teď byli Collins i Frank mrtví, a ostatní možná taky, věděl jsem akorát kde je Mike, protože to zalomil ke stromu vedle mě.

Kousek pod námi, z poza dvou padlích stromů se ozvaly výstřely z garanta, to znamenalo, že ještě někdo z našich žije, potřebovali jsme se k němu dostat. „Dělejte, poběžte!, budeme vás se Smithem krýt“, byl to seržant Parker. Kulometné dávky se teď střídavě zarývaly do stromu, za kterým jsem se krčil a do klád, za kterými byl Parker, ten parchant dobře věděl, kde jsme. Přemýšlel jsem, že to zkusím při příštím přebíjení, ale pak mi před očima problikla Frankova roztřikující se hlava a zavrhl jsem to. Musí přece existovat cesta ven sakra!, v tom jsem si vzpomněl, že se mi za páskem houpají dva granáty, které jsem si vzal s tím, že by se mohli hodit, no myslím, že tohle byla ta chvíle. Sice jsem nevěděl, kde ten zatracenej kulomet přesně je a jestli tam vůbec dohodím, ale spoléhal jsem na to, že když už nezasáhnu, tak výbuch střelce alespoň na chvíli vyleká a vyvede z koncentrace, což by nám dalo těch pár potřebných vteřin na přesun. „Miku, chytej“, hodil jsem Mikovi jeden z granátů, „až řeknu tak hodíš co nejdál směrem, odkud střílí ten kulomet a potom se rozběhneš k těm kládám, jasný?“, Mike přikývl. Počkal jsem, dokud střely nezamířily zase k Parkrově krytu, což mi dalo chvilku na to, abych se pohnul, „teď“, zakřičel jsem a hodil granát tak daleko jak jsem dokázal, Mike udělal totéž a oba jsme se rozběhli směrem k Parkerovi. Následovaly dva výbuchy a kulomet ztichl, Mike přelezl klády a já už se chystal na to samé, když se mgéčko opět probudilo a mě strhla k zemi strašná bolest v levé ruce, trefili mě. Ležel jsem asi půl metru od vytouženého krytu, když se ke mně připlazil Mike, čapnul mě za blůzu a dotáhnul mě k cíli. Zachránil mě, znovu. „Ukaž, kouknu se na to“, začal mi studovat ruku, „na to není čas, musíme vypadnout!“, okřikl ho Parker. „Johnson?“, rozhlídl se Mike, „mrtvej, až bude znova nabíjet tak mizíme!“, rozkázal Parker, „snad jim už došly světlice“, zadoufal Smith. Po chvíli se rozhostilo ticho, „Jdeme!“, zašeptal seržant, odmítl jsem Mikovu pomoc a opatrně se zvedl, ránu jsem si přidržoval druhou rukou. Přikrčení, jak jen to šlo jsme pomalu slézali kopec, kulomet už se neozval, asi ho to přestalo bavit, už tak na nás vyplýtval dost munice, vraceli jsme se zpět do tábora.

K našim liniím jsme dorazili těsně před svítáním, po vzájemném prozkoušení se ze znalosti hesla jsme se konečně dostali do tábora. Všiml jsem si, že vypadá jinak, nejspíš ho přestavěli a celkově přesunuli o kus dál, nejspíš kvůli snajprům. Parker šel okamžitě podat hlášení a já zamířil s Mikem na ošetřovnu. Mezitím co mi Mike zašíval ránu a mluvil o tom, že jsem měl štěstí, že kulka proletěla skrz, zamyslel jsem se nad tím, co jsem viděl, než jsme opustili tábor. Ta socha se držela ze levou ruku a já to koupil do levý ruky. Náhoda? Připomněl jsem si svojí první vidinu – držela se za levou nohu a já to vzápětí dostal do levý nohy. Kurva tohle přece nemohla bejt náhoda! Tak co to sakra má znamenat?! Rozhodl jsem se, že se o tom musím někomu zmínit, s někým se poradit, třeba má někdo stejnou zkušenost. „Ty Miku, můžu se tě na něco zeptat?“, začal jsem opatrně. „Jasně“, přikývl Mike, „Co bys řek na to, že jsem v lese viděl sochu, antickou sochu, co bys mi na to řek?“, řekl jsem to narovinu. „Že ses asi pomát“, zasmál se Mike. „Ne vážně, taky jsem si to myslel, ale viděl jsem jí už podruhý a to nejdivnější je, že to bylo vždycky předtim, než mě zranili, a ta socha se pokaždé držela za to místo, kam jsem to potom dostal, to jsou divný vidiny, nemyslíš?“ Mike chvíli mlčel a nedůvěřivě mě pozoroval. „No táák, tys přece chodil na medicínu, máš školu, jsi vzdělanej, řekni, co si o tom myslíš“, prosil jsem ho. „No řekněme, že ses nepomát“, začal po chvíli, „v tom případě mě napadá jenom jedna věc. To co popisuješ se dost podobá jedný římský legendě, kterou nám kdysi vyprávěl náš profesor historie.“ „Ty jsi měl i historii? Na medicíně? K čemu?, divil jsem se. „To víš první ročník, všeobecnej základ, spousty předmětů, co ti jsou pak na nic“, pokrčil Mike rameny. „Aha, a co to teda bylo za legendu?“ „Staří Římani prý věřili, že padlí bojovníci, kteří prokázali hrdinské chování, se v podobě antických soch zjevují dalším bojovníkům, aby je varovali, před smrtí či zraněním v nadcházející bitvě, tolik legenda“, skončil Mike. „Takže to co vidím je nějakej padlej hrdina co se mě snaží zachránit?“, divil jsem se na co se to vůbec ptám. „Kromě toho, že jsi se zbláznil, je tohle jediný vysvětlení, který mě napadá.“ Mike mi snad opravdu věřil, nebo si ze mě dělal srandu, každopádně se mi ulevilo, že jsem se konečně někomu svěřil. „Ale proč zrovna sochy?“, zajímalo mě. „No antická socha je symbolem tělesné i duševní krásy, je to ideální podoba pro hrdinu.“ „A ještě jedna věc, u první sochy jsem si všiml, že měla stejnou jizvu, jako měl můj táta…“, doufal jsem v další vysvětlení. „Hrdinové se prý často zjevovali příbuzným, to taky sedí“, přikývl Mike. „Ale táta ve válce nezemřel“, protestoval jsem, „umřel po válce při hasičskym zásahu“. „Bojoval ve válce, byl to bojovník a umřel jako hrdina, nezáleží na tom, že ne v boji“, pokrčil Mike znovu rameny. „Takže mi říkáš, že to co vidím, je můj mrtvej otec, kterej se mě snaží chránit? Myslel bych, že ses zbláznil ty, kdybych neviděl, co jsem viděl“, kroutil jsem hlavou nad obsahem našeho rozhovoru, Mike s úsměvem přikyvoval.

Shulzt nejspíš tuhle legendu znal, zapřemýšlel jsem, chtěl jsem Mikovi říct, ještě o obrázku, který jsem našel, ale najednou jsme zaslechli hukot, který se pomalu přibližoval a sílil, vyběhli jsme ze stanu a podívali se na oblohu, nad hlavami nám přelétaly obrovské svazy bombardérů. Letouny přilétaly v několika vlnách a postupně shazovaly svůj smrtonosný náklad na kopec před námi, přesněji na klášter na něm, který se za obrovského rámusu zahalil do tmavého kouře. Dívali jsme se na tu, svým způsobem fascinující, podívanou a přitom spěchali do prvních linií k ostatním. „To je podívaná co?“, přivítal nás Lorenc. „Dobře, že jste tu, až hoši od letectva skončí, jdeme na věc my, tak se připravte“, přivítal nás pro změnu poručík Perkins. Nálet trval ještě asi půl hodiny, pak přišel rozkaz: „Nasadit bajonety! Ten kopec bude dneska konečně náš! Vpřed!“

Vylezli jsme ze zákopu a vydali se směrem k Monte Cassinu, prostě jsme šli, doufajíce, že bombardéry vyřídili většinu obránců. Míjeli jsme ohořelé zbytky stromů a obrovské krátery z dřívějších dělostřeleckých přestřelek. V dálce jsem viděl postavy s plochými přilbami, jak se ke kopci přibližují z leva, nejspíš Angláni, možná Australani nebo Poláci, těžko říct, vypadají všichni stejně. První z nich už se šplhali po křídově bílých balvanech nahoru ke klášteru, tedy k tomu co z něj zbylo. Vzduch byl cítit sírou z vybuchlých grantů, slyšet bylo pouze našlapování desítek párů bot, uvědomil jsem si, že neslyším ani žádné ptáky, bylo to jako minuty před smrtí. Rozhlížel jsem se po okolí, ale nehledal jsem nepřítele, hledal jsem antickou sochu. Věřil jsem tomu, co mi Mike o nich povídal (bylo to lepší než si připouštět, že jsem blázen) a zajímalo mě, jestli se táta opět ukáže, aby mě varoval, ten ale nikde.

Zrovna když jsem míjel zbořeninu jednoho z domů, který býval součástí města Cassina, ležícího pod horou, to v dálce zadunělo, osmaosmdesátky, napadlo mě ihned. Všichni jsme se rázem rozběhli, ale kromě pár zřícenin domů, se nebylo kde ukrýt, první granáty začaly dopadat, současně zazněly kulomety. Schoval jsem se za nejbližší zeď a zkoumavě pozoroval bojiště. Němci nebyli jenom na vrcholu hory, měly pozice vybudované ze shora až zhruba do půlky kopce, soudě podle záblesků z kulometů. Z levé strany se k nim probíjeli naši spojenci, kteří byli sice přitisknuti k zemi kulometnou palbou, ale podařilo se jim vyšplhat tak blízko, že byli nadosah ručních granátů, které taky zdatně používali. Z okolních kopců pak Němce zasypávaly palbou naše kulomety. Došlo mi, že mi samotní zatím pod žádnou střelbou z kulometů nejsme, byli jsme ještě dost daleko na plýtvání munice, místo toho ale mezi nás dopadaly salvy z minometů a osmaosmdesátek, museli jsme se co nejdřív pohnout vpřed. A taky, že jo. Poručík Perkins zběsile kroužil rukou nahoru a dolu a dával tak jasně najevo, abychom postupovali. Všichni se tak postupně vydali ze svého úkrytu a rozběhli se k úpatí kopce. Když nám zbývalo asi pět set metrů, spustila se na nás palba z mgéček a ručních zbraní. Běželi jsme dál, dokud jsme doběhli k prvním přirozeným překážkám na úpatí – skaliskům. Většina se nás tam dostala, většina. Začalo zdlouhavé propracovávání se na vrchol. Pušky, kulomety, minomety, granáty…každý metr co jsme získaly nás stál několik mrtvých. V postupu nás sice podporovaly palbou z děl naše zakopané Sharmeny, ale Němci se bránili zuby nehty, přesto jsme postupovali.

Asi po třech vyčerpávajících hodinách jsme se konečně propracovali k vrcholu, před námi se trčily zbytky kláštera. To nejhorší nás ale teprve čekalo, Němci totiž využili klášterní trosky a obsadili je, což jim poskytovalo perfektní krytí. Nastala bitva o samotný klášter. Společně s Angličany, kteří také dorazili, jsme rozložili kulomety a minomety a zahájili palbu, která měla krýt postup ke zdem kláštera. Němci odpovídali tak zuřivou palbou, že se postupovat téměř nedalo. Teprve, když jeden z našich minometů vyřadil kulomet, který ostřeloval přímo naší jednotku, dal poručík Parkins povel k útoku. Rozběhl jsem se s ostatními a přitiskl se rychle k jedné ze zdí, která ještě stála. Podíval jsem se za roh a do oka mi okamžitě vlétla omítka uštípnutá kulkou, která mě těsně minula. Schoval jsem hlavu zpátky za zeď a Lorenc hodil za roh granát. Po následujícím výbuchu jsme se rozběhli k protější zdi a zastavili se u vchodu do nějaké místnosti, dveře byli vyražené a ležely o kousek dál mezi cihlami. Neměli jsme po ruce už žádný granát, vpadli jsme tedy rovnou do místnosti s bajonety namířenými před sebe, nikdo. Opatrně jsme pokračovali dál do dalších dveří a další místnosti, stále byly slyšet zvuky bojů z jiných částí kláštera. Byli jsme skupina deseti vojáků, já s Lorencem jsme šli jako první a při vstupech do místností jsme pořád opakovali ty samé výpady s bajonety. Při čtvrtém výpadu, mě někdo strhl na zem, klekl si na mě a tlačil mi mojí pušku na hrtan, začal jsem se dusit, v tom Němec dostal od Lorence pažbou do týla a svalil se na zem vedle mě. Děkovně jsem se na Lorence podíval a pokračovali jsme dál, prošli kolem šesti těl německých a třech anglických vojáků a ocitli se na nádvoří, soudě podle zbytků fontány stojící uprostřed širokého obdélníkového prostoru, ohraničeného ruinami zdí. Z druhé strany nádvoří na nás někdo spustil palbu, bylo slyšet německé pokřikování a dokonce jsem i ve škvírách zdiva zahlédl míhající se postavy. Všichni jsme si našli nějaké krytí a začala přestřelka.

Vyprázdnil jsem pět zásobníků ze svého garanta, při posledním výstřelu jsem trefil jednu z postav do ramene, ale nepřátelský odpor nepolevoval. Naopak. Němci po dvaceti minutách vzájemného ostřelování začali házet granát za granátem a postřelovat nás dávkami z kulometů, nejspíš měli stále přístup k nějakému skladu munice. To zaskočilo kluky, co se pomalu plížili středem nádvoří a přibližovali se k fontáně, granáty vybuchly mezi nimi. Dva z nich to roztrhalo na několik částí, třetího tlaková vlna vymrštila směrem k německým pozicím a mgéčko ho pro jistotu ihned provrtalo krátkou dávkou. Na čtvrtého se zřítil kus stěny, která nevydržela náraz tlakové vlny, a zasypala ho tak sutinami.  Snažil se vyhrabat, ale nedařilo se mu to, pak jsem ho poznal, byl to Mike.

Okamžitě mě napadlo, že mu musím pomoct, byl to přeci Mike, můj přítel. Rozhodl jsem, že ho z toho vyhrabu za každou cenu, už jsem se chtěl rozběhnout, když v tom sem ji uviděl. Uprostřed nádvoří, vedle fontány, stála socha, ale tentokrát jiná než předtím. Byla celá tmavá a popraskaná a držela se za srdce. Pochopil jsem, co to znamená. Podíval jsem se zpátky na Mika, zhluboka se nadechl a rozběhl se k němu. Kulky hvízdaly těsně kolem mě, ale žádná mě netrefila, dostal jsem se k Mikovi, zalehl mezi sutiny a začal ho co nejrychleji vyhrabávat. „Vydrž, už jsem u tebe!“ křikl jsem na Mika, který se mi snažil s vyhrabováním pomoct. Nakonec se mi podařilo ho vyprostit, „Můžeš chodit?“, ujišťoval jsem se, „Myslim, že jo, ale ruku mam asi zlomenou“, „tu teď nebudeš potřebovat, až řeknu tak poběžíme k ostatnim jasný?“, Mike přikývl. Podíval jsem se směrem k našim, kývl na ně a oni spustili krycí palbu, ze všeho co měli po ruce. „Teď!“ Pomohl jsem Mikovi vstát a oba jsme se rozběhli, kulky nás přitom opět pronásledovaly a mě dostihly. Ještě jsem se stihl usmát, když jsem viděl Mika zabíhat za kus zídky a pak jsem padl. Najednou bylo úplné ticho, naposled jsem se podíval k fontáně, ale byla tam jenom hromada suti, pak se všechno zastavilo…

…Voják v americké uniformě stál uprostřed džungle a mířil přitom svojí puškou do prázdného prostoru před sebou. „Tak co je Jimmy? Je ta cesta čistá? Rákosníci tu můžou bejt každou chvíli!“, volal na vojáka jeho kolega. „Jo, pohni Streete!“, přivsadil si nervózně další. Jimmy pochopil, že ostatní nevidí to co on - antickou sochu s napřaženou rukou před sebe v jasném gestu: “stůj“. Nevěděl, jestli to co vidí je skutečné, ale něco mu říkalo, že bude lepší zvolit jinou cestu. „Ne radši půjdem vlevo“, ještě jednou se na sochu podíval, pak se otočil a vydal se druhou stezkou. Netušil, že právě unikl jisté smrti, stačily jen dva kroky a šlápl by na jednu z protipěchotních min, rozmístěných ve směru, kterým se málem rozhodl jít. Netušil, že to co viděl, byl jeho “Padlý hrdina“.

Autor: Martin Lang

Část druhá

První část je zde.

Dílo je součástí Zimní povídkové soutěže

 

Zdroje obrázků:

http://www.armchairgeneral.com/wordpress/wp-content/image/2011/Special%20Items/Carlo%20Aug/montecassino-01.jpg

http://kresy-siberia.org/people-of-the-polish-second-corps/all-people/garlicki-andrzej/the-italian-campaign/

http://warart.archives.govt.nz/files/images/NCWA_00017.preview.jpeg

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře