PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Kniha, která ovlivnila můj život

Předkládáme před vás výzvu. Napište nám o knihách, které nejvíce ovlivnili vás život. Vaše texty zveřejníme na těchto stránkách a necháme je přečíst i ostatním. Můžete psát o knize jediné, nebo napsat více příspěvků o více knihách. Z vlastní zkušenosti víme, že v každém věku a v každé zkušenosti je stěžejní jiná kniha. Nebojte se proto rozepsat. Těšíme se na vaše díla, kterými možná inspirujete i jiné a třeba jim ukážete knihu, která je pak také ovlivní. Vaše příspěvky posílejte na lukas.houska@seznam.cz

Noc literatury 2015

Noc literatury, která se v Plzni uskuteční zítra (13.5.), veřejnosti netradičním způsobem přibližuje současnou evropskou literaturu prostřednictvím série veřejných čtení. V Plzni se s touto zajímavou událostí můžete setkat například v DEPO 2015, Papírna Plzeň, Zastávka Plzeň a na dalších netradičních místech. Seznam všech míst a příslušný program najdete zde.

Knihy mají zelenou

Na zítřek (23. 4. 2015) připadá Světový den knihy a autorských práv. Při této příležitosti bude probíhat akce s názvem Knihy mají zelenou, při níž se můžete těšit na knihy se slevou 15% a ve vybraných knihkupectvích navíc na autorská čtení či jiné doprovodné akce. Více informací o poslání a programu projektu naleznete zde.

Zimní povídková soutěž

V rámci sekce Povídkáři, jsme připravili povídkovou soutěž. Tedy soutěž, jde spíše o vzájemně inspirační povídkovou výzvu. Princip je jednoduchý. Jsou ustanovena dvě témata a je na vás, těch, co rádi píšete povídky, zda tyto témata, přijmete za své a přidáte se s námi do klání autorů.

Více v článku.

První povídka zveřejněna

Vážení uživatelé a návštěvníci. Pro začátek jsme pro vás připravili první povídku z ruky Martiny Kratochvílové, která se nechala inspirovat Edgarem Alanem Poem a jeho povídkami. Výsledek posuďte sami v této povídce.

Povídka pěti autorů - Díl druhý
Povídky

Jedna kapitola - pět autorů. Koncept je jednoduchý. Každá kapitola povídky je sepsána pěti lidmi tak, že v určitém pořadí, které se průběžně mění, píše každý autor svoji krátkou část a jednotlivé části tak na sebe přímo navazují a tvoří jednu ucelenou kapitolu. Výjimečné je na tomto konceptu to, že autoři musí na sebe navazovat přímo a přizpůsobovat se tak nejen ději, ale i způsobu vyprávění. Pojďte se podívat na druhou kapitolu. Náš hrdina, pohybující se v Plzni nedaleké budoucnosti, sevřené ve světě bez emocí a empatie, naráží na stále více podivností, které se kolem něj dějí... 

Autoři: Veronika Blovská, Aki Matas, Barča Kutá, Lukáš Fuchman a Lukáš Houška

Ilustrace: Pavel Tomiczek

Kapitola druhá

Knihovnou se rozezněl smích. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal určit, co je to za zvláštní skřeky, ale povedlo se mi to. Je to stařecký smích a to dámský. Začal jsem se rozhlížet na všechny strany, smích vycházel odněkud z neurčita, nesl se celou knihovnou a vesele procházel skrz masy papíru. Nešťastně třesu hlavou. Snad proto, abych ten smích dostal ven? Ne. Spíš abych dokázal uspořádat myšlenky na správné místo. Jako by myšlenky byly kuličky, které patří do děr a já je mám zatřesením hlavy do nich dostat. Co na tom, že budou nesprávně umístěné, mně v hlavě vznikne volný prostor.

Zoufale se snažíc určit místo vzniku smíchu se vydávám rovně. Za nosem. Prý nejlepší varianta, pokud nevíte, kam se vydat. Udělal jsem první dva kroky, když konečně smích přestal perforovat knihy. Místo něj se ozval veselý hlas Markéty:

“Arnolde, vy jste ale nemehlo.”

“Copa se to děje?” pronesl jsem tiše. Plzenští rodáci by na mě jistě byli pyšní, já jsem ovšem rád, že jsem vůbec dokázal hlasivky rozběhnout. Hlas paní Markéty byl pořád zesílený stejně jako předchozí smích.

“Tak už se přece vzchopte.” pronesl tentokrát již trochu vyčítavý hlas paní Markéty. Možná bych jí něco i odpověděl, ale to bych potřeboval na své hlasivky aplikovat alespoň kanystr motorového oleje. A tak po chvilce ticha hlas paní Markéty pokračoval:

“Zkuste si jednoduše představit, že nechcete takový...” hlas paní Markéty se na chvíli zarazil, jako by přemýšlel, a pak dodal tázavě, “...sen?”

Zkusil bych zapřemýšlet, co se tady děje, ale kuličky v mém mozku byly ve špatných dírách a přeskládat je by bylo moc náročné. Přesto jsem to zkusil. Ale vzhledem k tomu, že mi chyběl ten motorový olej, jsem pronesl jen šeptem:

“Nejsem ve snu.”

Vyřčená věta zapůsobila jako nějaká kouzelná formule, knihovna kolem mě se začala točit a zároveň zvláštně smršťovat do jedné malé koule. Místo knihovny se kolem začal objevovat rozvlněný obývák paní Markéty. Ještě před chvílí mi knihy drtily ruce a najednou jsou všechny namačkané v jedné kouli přede mnou. Logika začala vystrkovat kuličky z děr a já zase začínal mít v hlavě chaos.

Po chvilce vlnění se obývák konečně přetransformoval a koule s knihovnou zmizela. Naproti mně na gauči klidně sedí paní Markéta, v ruce má čaj a vesele se na mě usmívá jako by jí patřil všechen čas, zatímco já mám na tváři naprosto ukázkový vládní výraz.

“Tohle se občas stává, pokud má někdo neklidné myšlenky.” řekla stařenka na uvítanou v jejím pochybně vytvořeném obýváku. “Nemilé, že se to to stalo hned na poprvé.”

“Eh” zmohl jsem se na odpověď a snažil se uvolnit zablokované obličejové svaly, které způsobovaly můj mimořádně zamračený obličej.

“No jo, vypadáš trochu zmateně.” s povzdechem pronesla Paní Markéta “Myslela jsem si, že jsi nějak výjimečný, ale zdá se, že to nebude zase tak horké, co?”

“Já takhle sním?” konečně jsem dokázal zarazit nějakou správnou kuličku do díry v mém mozku a začít alespoň trochu racionálně uvažovat.

“Posadíš se?”

“Má to smysl?” zeptal jsem se a pogratuloval si, že jsem dokázal říct něco co dává i smysl.

“No. Až ti začnu vysvětlovat, co se stalo, stejně se posadíš.”

Raději jsem se posadil. Paní Markéta spokojeně přikývla, nahodila k mému dalšímu zděšení úsměv a začala vysvětlovat.

“To, co ti tady řeknu, by se mi mohlo vymstít. Ale můj šlechtěný odhad říká, že to neuděláš.” pronesla stařenka a zkoumavě na mě pohlédla. Když zjistila, že nehodlám nijak reagovat a jen na ni tupě zírám, pokračovala: “Dala jsem ti do čaje… Jak to jen říct… Nanoboty.”

“Vy jste mě zdrogovala?” vytřeštil jsem oči na paní Markétu. Taková laskavá tvář a přitom je to zločinec!

“Chlapče zlatej. Já vás přeci nezdrogovala. Tito nanoboti jsou určeni pro nevystopovatelný rozhovor. Dva lidé je zkonzumují a přejdou do spánku. kde mo...”

“Takže jste mě zdrogovala.” přerušil jsem paní Markétu a zopakoval otázku.

“Fajn, dejme tomu, že ano. Tak a pokud jsi teď tedy spokojený, ráda bych pokračovala.” pronesla rozhořčeně paní Markéta a já rychle přikývl, vlastně ani nevím proč. Najedou se u paní Markéty objevila jakási zvláštní autorita.

“Abych to tedy potřetí dopověděla,” řekla paní Markéta pomalu, přimhouřila oči, podívala se na mě a chvíli počkala jestli ji náhodou nehodlám opět přerušit. To jsem nehodlal, a tak zase pokračovala “tito nanoboti umí vytvořit myšlenkové spojení. Stačí je zkonzumovat a oni vše zařídí. Jsme ve virtuálním světě, kde nás nikdo neslyší a kde si můžeme povídat jak chceme.”

“Jak?”

“Na technické podrobnosti se mě neptej, ale shání mi je tento vnuk.” řekla paní Markéta a prstem ukázala na fotku mrtvého vnuka a pokračovala: “Mrtvej je samozřejmě jen pro vládu. A abys sis nemyslel, ve vyspělém světě se toto používá místo telefonů. U nás je to však zakázaný.”

“Chápeš?” ještě dodala paní Markéta a široce se usmála.

“Jasně, chápu.” zalhal jsem jako tříletý děcko, co chce za každou cenu dostat lízátko.

“Výborně. Pokud chceš, můžeme si povídat kdekoliv, stačí si jen představit, kde chceš být, a nanoboti to zařídí.”

“A co ta knihovna? Tu jsem si nepředstavoval.” pronesl jsem otázku a paní Markéta se na mě zase usmála. Kdyby to vidělo trestní komando na místě jí popraví.

“Tys viděl knihovnu? To je jen vedlejší efekt. Zřejmě jsi měl nějaké silné emoční myšlenky, když jsi vstupoval do spojení.”

“Tak dobrá, já už půjdu.” řekl jsem najednou překotně a začal se zvedat. Potřeboval jsem rychle utéct. Tolik nelegálních úsměvů. Potřebuji utéct a probrat si myšlenky. Nebo raději rovnou zapomenout, vysypat na hlavu kýbl plný ledu.

“Ne, tak rychle Arnolde, teď jsi pochopil, co se stalo, ale důležité je, proč jsem tě sem přivedla! Hezky seď a poslouchej!” a zase z těchto slov koukala jakási autorita.

Představte si, že po generace plníte hlubokou díru výbušninami, střelným prachem, atomovkami a podobnými zábavnými věcmi, a pak jednoho krásného dne přijdete a hodíte tam zápalku. Asi tak se cítila má hlava poté, co Markéra ukončila své vyprávění o tom, co se aktuálně děje, proč se to děje a proč mě zdrogovala. Popravdě? Vůbec nevím, co mi to všechno navykládala, a moc jsem to asi nepochopil. To jí řeknu, až jí z obličeje zmizí ten výraz, který mě celou dobu nutil sedět a poslouchat.

“Tak, co si o tom myslíš?” zazněla najednou taková ta věta, která zaznívá, když se ve škole díváte z okna, a najednou si uvědomíte, že na vás kouká učitel a celá třída a všichni čekají, co za moudro vypadne z mých úst na otázku, kterou jsem nezaznamenal a která úzce souvisí s tím, co se celou hodinu vyprávělo. Nevíte nic a ani já nevěděl, co mám říct.

“Hm.” Zkusil jsem shrnout své pocity.

Markéta se rozesmála. Takový smích jsem snad nikdy neviděl, pamatuji si ho jen z dětství, když se smáli moji rodiče. Tedy před tím, než máma udala tátu a toho odvezli. To, jak se nyní Markéta smála, ve mně vzbuzovalo úzkostný strach, celé moje tělo křičelo, že tohle by člověk dělat neměl. Jak si to ta ženská může dovolit!

Zřejmě zaznamenala můj vyděšený výraz a začala se tvářit normálně.

“Buď v klidu. Zapomněl jsi, že jsem v místě, kde si můžeme dělat, co chceme, a přitom nás nikdo nemůže vidět ani odposlouchávat? Tak se uklidni, mladíku.”

“Abys věděl, je mi jasné, že z toho, co jsem ti tady říkala, jsi toho moc nepochopil. Mnoho slov v našem věku už ztratilo své původní významy, mnohá už vůbec neexistují a nesmí se používat. Vše, co jsem ti řekla o válce, nástupu současných tyranů, potírání pravdy, světě, který je na tom podstatně lépe, než celá Evropa. To vše pochopíš později. Nyní od tebe chci jediné. Chci, abys mi odpověděl na pár jednoduchých otázek.”

V tichosti jsem přikývl. Moc jsem si přál, aby tohle mučení zaživa už skončilo. Nejsem žádný hrdina a popravdě, pokud bych směl použít svůj malý kotlík tajné ironie, tak  tahle babizna mě začínala štvát tolik, že bych jí nejraději sám přivedl do spárů Antiemoční policie!

“Dříve, než se zděšením utečeš a budeš přemýšlet o tom, jak se mě zbavit třeba u antiemoční policie.”

Za svoji větou nechala přesně takovou chvíli ticha, abych si stačil uvědomit význam slov a v tichosti utrousit:

“Sakra!”

“Ještě chvíli mě poslouchej. Položím ti několik otázek. Odpověz tak, jak ti to přijde na jazyk, moc o tom nepřemýšlej. Dobře?”

Kývl jsem.

“Máš raději noc anebo ráno?”

Zamračil jsem se.

“Musíš odpovídat hned. Nepřemýšlej o tom.”

“Večer.”

“Chodíš rád do lesa?”

“Tam se chodit nesmí.”

“Ptala jsem se, zda tam chodíš rád a nemusí to být zrovna ten Les.”

Zamračil jsem se. “Ano. Ve snech tam chodím rád.”

“Kde v tvé ulici stojí odposlouchávací budka?”

“Na rohu s Kolárovou ulicí.” Ta informace mne překvapila. Byla tam, ale nikdy jsem si jí nevšiml, ale teď jsem věděl, že tam je.

“Výborně. Máš rád zelenou barvu?”

“Ehm, ano, mám.”

“Kolik příslušníku Trestního komanda je zaměstnáno v tvé práci?”

“Já nevím. Asi deset.” Teď jsem se své odpovědi hodně divil, protože vědomě jsem nikdy o ničem takovém nepřemýšlel. Ale najednou jsem věděl, že to vím. Tyhle tajné informace jsem věděl a byl jsme si tím naprosto jist.”

“Výtečně. Postupujeme dobře. Kolik ti bylo, když jsi nastoupil do antiemočního ústavu?”

“Pět. Jako všem.”

“Ano. Kdo tě dovedl do toho ústavu?”

“Máma.”

“Jak se tvá máma jmenovala?”

“Alice Kochmanová.”

“Skvěle. Pověz mi, kolik odposlouchávacích zařízení máš ukryto v obýváku?”

Hrozně mi bolela hlava. “To si nejsem jistý.” Odpověděl jsem popravdě.

“Nevadí. Jak se jmenoval tvůj otec?”

“Karel Kochman.” Odpověděl jsem na otázku, která mi nedávala smysl.

“Jakou barvu měl rád tvůj otec?”

“Myslím, že taky zelenou. Měl zelené auto a sedačku.”

“Neodbočuj. To je v pořádku. Znovu se zamysli. Kolik odposlouchávacích zařízení máš v obýváku?”

Hlava mi teď bolela tak, že jsem si jí musel promnout. Tohle gesto se na veřejnosti nepoužívá, obličej se při něm může pomuchlat do něčeho, co připomíná smích, smích vláda nesnáší. Je nebezpečný. Ne, ona se ho bojí. “Mám tam tři. Za obrazem s černou malbou, za komunikátorem a v sedačce.” Odpověděl jsem a dost mě to překvapilo. Jako by za moje ústa mluvil někdo jiný. Tyhle informace se čerpaly ze zasutých částí mé hlavy. A hodně mě to děsilo. “Přestaňme!”

“Ještě jednu otázku. Neboj se, brzy bude vše zase v pořádku.”

Kývl jsem a bolestí se mi zatmívalo před očima.

“Jaká je tvá první vzpomínka z dětství?”

“Nevím, běžel jsem pro cukroví do tajné skříňky.”

“To není ona. Teď se zamysli a zkus si jí vybavit.”

Po zádech mi stékaly proudy studeného potu. Hlava mě bolela a před očima se začaly míhat podivné obrazy. Má nejstarší vzpomínka je skutečně jiná. Chtěl jsem na ní už zapomenout a myslel jsem si, že neexistuje. Má nejstarší vzpomínka byla zlá.

Podíval jsem se na Markétu a i když jsem byl na pokraji zhroucení, našel jsem pevný hlas a řekl:

“Nechci se k té vzpomínce vracet, je to stále příliš bolestivé.”

Ticho v místnosti by se dalo krájet, ale já byl odhodlán neprozradit stařence nic. Copak si mohu být naprosto jistý její upřímností? Již příliš mnoho lidí se nechalo oklamat falešným pocitem bezpečí, také špatně skončili.

Ostentativně jsem si prohlížel paličkovanou krajku na konferenčním stolku před sebou, umělecký kousek, a čekal, až přestanou působit nanoboti, abych mohl odejít.

S paní Markétou jsme si vždy docela dobře rozuměli, ale musím uznat, že vždy šlo jen o běžné výměny názorů týkající se počasí, obchodu nebo hlučných sousedů.

“Proč o tom nechceš mluvit?” zeptala se Markéta.

“Prostě nechci,” odsekl jsem jako pětileté dítě. “Chtěl už bych jít, mohu?”

Markétin zarputilý výraz vystřídala nevyslovená omluva. “Teď nemůžeš odejít chlapče, nacházíme se v jiném prostoru. Za chvíli se vrátíme ke mně domů a budeš moci hned odběhnout, ale těmito dveřmi by ses stejně daleko nedostal.”

Přesně, jak jsem si myslel. Prostor kolem mne vypadal trochu jinak než obvykle, jistě by ani dveře nešlo použít k účelu, na jaký jsem zvyklý.

“Říkáte, že nanoboti mají rozdílnou dobu působení v závislosti na druhu?” vznesl jsem dotaz.

“Ano, v podstatě máš pravdu. Vzhledem k barvě heřmánkové čaje jsem vybrala ty žluté, vnuk říkal, že působí na jednu hodinu. Hlavně o nich prosím nikomu nevyprávěj, okamžitě by mě zavřeli a možná ještě něco horšího,” zděsila se. Viděl jsem, jak s ní lomcují emoce, jistě neměla v antiemočním ústavu příliš dobré hodnocení.

Po chvíli trapného ticha se mi začalo dělat nevolno, hodina uplynula a já věděl, že za pár minut už si budu moci doma uvařit dobrou kávu.

Knihovna mne opět začala drtit, dostavil se známý pocit, který musel zažít každý, kdo se snažil prolézt vysavačem pozpátku a s pocitem mírné dezoriantace jsem se ocitl na sedačce v obývacím pokoji staré dámy.

Už jsem se zvedal k odchodu, když v tom zazvonil zvonek. Rychle jsem mrknul na Markétu, z jejího pohledu jsem však snadno vyčetl, že žádnou návštěvu nečeká.

“Mám jít postavit na čaj?” zeptal jsem se trochu zlomyslně.

“Prosím, jdi do kuchyně a zavři za sebou dveře.” Pochopil jsem a přešel jsem do malé kuchyňky a potichu za sebou zavřel dveře. Bez váhání jsem nalepil své ucho na dřevěnou překližku laciných dveří. Podle kroků Markéta vstala a přešla ke vchodu. Následovalo krátké cvaknutí zámku a vrzavý zvuk otevírajících se dveří.

“Dobrý den, co si přejete?” Slyšel jsem Markétin hlas. Odpovědi jsem nerozuměl, ale dozajista to byl nějaký muž. Najednou se ve mne probudilo malé zvědavé děcko. Odlepil jsem ucho a co nejopatrněji jsem pootevřel kus lakované překližky přede mnou. Za malý okamžik mé oko mohlo škvírou uzřít scénu v předsíni.

Markéta měla v rukou nějaké listy papíru a upřeně si pročítala jejich obsah. Na chodbě stáli dva muži v oblecích, bíle košile a modré kravaty. Muselo jít o někoho z Antiemoční nebo snad samotné komando? Markéta zvedla zrak od papírů.

“Nějaké dotazy?” ozval se vyšší z dvojice. Markéta celá zkoprnělá se už už chystala odpovědět, když jí ten menší předběhl.

“To je dobře, že ne. Pojďte s námi.” Poté ji ti dva vzali každý za jednu ruku, vytáhli na chodbu a vydali se po schodech pryč. Se srdcem jako na talíři jsem čekal, než se kroky na schodech přesunuly o několik pater níž a pak než úplně zmizely. Pomalu jsem se vysmýkl z kuchyně, přešel ke vchodu a zavřel dveře. Srdce mi bušilo tak, že jsem nebyl schopen vnímat nic jiného. Co teď, pomyslel jsem si. Markétu odvedli, bude to jen otázka času než si přijdou i pro mne. Před Antiemoční se nic skrývat nedá. Dřív nebo později mne ta stařena práskne. Šance na to, že by jí nezlomili, se rovnali nule.

Neudělal jsem ale nic špatného. To ona mne zdrogovala a snažila se mne zlákat k nějakému zločinu. Určitě to pochopí, když jim to vysvětlím. Počkat v tomhle pokoji určitě musely být štěnice. Oni moc dobře věděli, že jsem tu byl a že ona se mne pokoušela zlákat. Proto přišli a odvedli si jenom jí. Rozhodně to tak muselo být. Oni ví, že jsem v tom nevinně, a tak mne tu nechali. Bez pochyb to tak musí být, musí.

S touhle myšlenkou jsem vyrazil zpět do svého bytu. Celou cestu a poté celý zbytek dne jsem se ujišťoval, že je všechno v pořádku, že se nic nestane. Dlouho jsem nemohl usnout, jak jsem měl hlavu plnou toho, co se stalo. Až kolem čtvrté ranní jsem propadl do hlubin snění. Tak skončil den, který mi změnil život.

 

Konec druhé kapitoly

 

 

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře