PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Kniha, která ovlivnila můj život

Předkládáme před vás výzvu. Napište nám o knihách, které nejvíce ovlivnili vás život. Vaše texty zveřejníme na těchto stránkách a necháme je přečíst i ostatním. Můžete psát o knize jediné, nebo napsat více příspěvků o více knihách. Z vlastní zkušenosti víme, že v každém věku a v každé zkušenosti je stěžejní jiná kniha. Nebojte se proto rozepsat. Těšíme se na vaše díla, kterými možná inspirujete i jiné a třeba jim ukážete knihu, která je pak také ovlivní. Vaše příspěvky posílejte na lukas.houska@seznam.cz

Noc literatury 2015

Noc literatury, která se v Plzni uskuteční zítra (13.5.), veřejnosti netradičním způsobem přibližuje současnou evropskou literaturu prostřednictvím série veřejných čtení. V Plzni se s touto zajímavou událostí můžete setkat například v DEPO 2015, Papírna Plzeň, Zastávka Plzeň a na dalších netradičních místech. Seznam všech míst a příslušný program najdete zde.

Knihy mají zelenou

Na zítřek (23. 4. 2015) připadá Světový den knihy a autorských práv. Při této příležitosti bude probíhat akce s názvem Knihy mají zelenou, při níž se můžete těšit na knihy se slevou 15% a ve vybraných knihkupectvích navíc na autorská čtení či jiné doprovodné akce. Více informací o poslání a programu projektu naleznete zde.

Zimní povídková soutěž

V rámci sekce Povídkáři, jsme připravili povídkovou soutěž. Tedy soutěž, jde spíše o vzájemně inspirační povídkovou výzvu. Princip je jednoduchý. Jsou ustanovena dvě témata a je na vás, těch, co rádi píšete povídky, zda tyto témata, přijmete za své a přidáte se s námi do klání autorů.

Více v článku.

První povídka zveřejněna

Vážení uživatelé a návštěvníci. Pro začátek jsme pro vás připravili první povídku z ruky Martiny Kratochvílové, která se nechala inspirovat Edgarem Alanem Poem a jeho povídkami. Výsledek posuďte sami v této povídce.

Povídka pěti autorů - Díl první
Povídky

Zveme vás k přečtení první kapitoly povídky, kterou píše hned pět autorů. Koncept je jednoduchý. Každá kapitola povídky je sepsána pěti lidmi tak, že v určitém pořadí, které se průběžně mění, píše každý autor svoji krátkou část a jednotlivé části tak na sebe přímo navazují a tvoří jednu ucelenou kapitolu. Výjimečné je na tomto konceptu to, že autoři musí na sebe navazovat přímo a přizpůsobovat se tak nejen ději, ale i způsobu vyprávění. Každý autor má trochu jiný způsob vyjadřování i rozdílné zkušenosti v psaní. Potkávají se tak části vyprávěné autorem začátečníkem s autorem, který už má něco za sebou. Od této chvíle bude každých deset dní vycházet na našem webu jedna nová kapitola, tohoto zvláštně psaného díla.

 

Příběh, který se chystáte číst, vás zavede do nedaleké budoucnosti Plzně...

 

Autoři: Veronika Blovská, Aki Matas, Barča Kutá, Lukáš Fuchman a Lukáš Houška

Ilustrace: Pavel Tomiczek

 

Kapitola první

Každý den jezdím do práce kolem lesa. Vždy je mi úzko, když se dívám mezi stromy. Listnaté lesy skrývají zvláštní, znepokojivé kouzlo. Kmeny se míhají jeden za druhým a vy máte pocit, že mezi nimi musí nezbytně něco být. Něco neviditelného, takové napětí, vibrace. A pak se ty vlny zhmotní a vy vidíte stát temné postavy mezi stíny a pak zas ne. Zmizí. Tenhle les je ale mnohem záhadnější.

Nemám pocit, že by to mé spolucestující nějak zajímalo. V autobuse nikdo nemluví, nikdo se nerozhlíží kolem. Ani si nevšimnou, že se na ně dívám. Zní to docela dobře, ne? Každý se věnuje tomu, čemu by se věnovat měl, každý má práci, kterou svědomitě vykonává, každý má své místo, každý někam patří. Vychovali jsme generaci bez rebelů, bez příživníků. Disciplína je každému vlastní a každý se bičuje sám. A ten les? Tam chodí jen lidé, kteří nedokázali uspět v takovém systému, kteří se nedokázali přizpůsobit. Kteří se nechtěli přizpůsobit. Příliš silní na takový život, příliš slabí na jiný. Do toho listnatého lesa chodí lidé s úsměvy na tvářích a s provazy v rukou. Dědeček mi kdysi říkal, že se o něm vyprávěly různé příběhy. Jeden tvrdil, že kdyby prý šel kolem někdo za jasné noci, uslyšel by hlasitý smích všech, kteří tam zemřeli. Druhý zas, že tam nikdo nenašel, co hledal, a tak jejich duše neustále pláčou.

Ten nejzajímavější mluvil jinak. Říkal, že se v tom lese nikdy nikdo nezabil. Že někde tam hluboko je malé město mezi stromy. Prý jsou tam lidé šťastní jako ve starých filmech, prý se smějí a radují, prý se milují...

Teď už se žádné příběhy nevypráví. Lidé o ně postupně ztratili zájem. Když nám zakázali smích, nejdříve nikdo nic nedělal. Každý jen seděl doma, díval se na filmy, četl knihy, ležel a přemýšlel. Nuda umí být ubíjející, sebere člověku energii, uvrhne ho do úzkosti a jako mokrý hadr z něj vyždímá život. A tak jsme se dostali tam, kde jsme. Smysluplná strhující a vyčerpávající práce je to jediné, co smí naplňovat naše životy.

Stát vzkvétá, města prosperují. Vychovali jsme generaci přizdisráčů, oportunistů bez schopnosti rezistence.

Z úvah mě vytrhlo hlášení autobusu, prý jsem ve své stanici. Každý den stejná cesta a stejně bych bez hlášení nevystoupil dobře, až tak nudně na mě působí okolní krajina. Vystupuji a vydávám se do práce kolem novinového stánku. Už dávno jsou pryč doby pouličních prodavačů. Dnes se po špinavých ulicích pohybují jen zachmuřené pospíchající tváře. Místo lidského prodavače mi noviny nabídl automatický stánek, který nabídku dnešního čísla poslal do elektroniky schované v mých dioptrických brýlích. Sprostě jsem odmítl. Pryč jsou i doby, kdy se lidé v takové situaci cítili pohoršeně. Sprosté výrazy a nadávky přeci podporují naší ideologii, není důvod je považovat za neslušné.

Práci dělám asi tu nejnudnější, jaká jde vůbec vymyslet. Přepisuji nesmyslná čísla a písmena z jedné tabulky do druhé. Prý to nemůže dělat stroj, protože je to moc rizikové. Takový stroj se může rovnat umělé inteligenci a umělá inteligence v nesmyslných číslech a písmenech může najít smysl a ukrást nějaké to tajemství. Já si spíš myslím, že je to proto, aby všichni měli práci. Nudnou práci. Čím nudnější práce, tím méně smíchu a veselí. Na druhou stranu i v této mimořádně nudné činnosti lze najít výhody. Například se za celý den nemusím s nikým bavit. Sociální kontakty jsem omezil na minimum a to je snad to jediné, co mě tady drží při životě. Jediná sociální výjimka je šéf, který se občas zeptá kolik hashe jsem zpracoval. Já mu odpovím, on si to potvrdí ve svém programu (jako kdyby se nemohl podívat rovnou) a je zase klid. Podobně to tady má snad každý zaměstnanec, takže celodenní celofiremní konverzace se točí jen kolem hashe. Kolem nesmyslně naskládaných písmen a čísel.

Dnešní den je ten nejtypičtější z nejtypičtějších, venku je zataženo a pokapává, což ale nikomu nevadí, alespoň je důvod k předepsané náladě. A já si typicky jdu udělat k snídani kávu. Kdybyste si náhodou mysleli, že káva bude po válce nedostatkové zboží, šeredně byste se mýlili. Káva je jeden z dalších způsobu jak udržovat klid, je státem dotovaná a dováží se jen ta nejkvalitnější. Což z kávy dělá ten nejvýdělečnější business ve státě.

Hlasitě srkaje kávu jsem se pustil do dnešní dávky hashe. Kouknout na jeden monitor zapamatovat si co nejvíce, přeostřit na druhý monitor a zapsat zapamatované znaky. A znova a znova, pořád dokola. Už měsíc takové práce dokáže  váš mozek vycvičit  neuvěřitelně. Pokud se dobře vyspím, zvládnu si najednou zapamatovat i víc než řádek nesmyslných znaků.

Ve vedlejší pracovní buňce někdo hlasitě kýchl, čímž nejspíše vyčerpal svou vlastní dnešní komunikační taxu a já, nevím proč, začal přemýšlet nad další teplou kávou. Že bych si do ní dal mléko? Že bych dneska nafackoval nalajnovanému osudu a takto mazaně ho přelstil? Jo, dobře dopíšu řádek a půjdu tomu osudu ukázat.

Od kávy mě dělí jen posledních pár znaků… Ale počkat, ty znaky jsou poskládané nějak povědomě. Ty znaky tvoří slovo! Na čele mi okamžitě vyskočí vrásky. Těch znaků ve slovech je tam více! Dávají dohromady dokonce celé věty. Zcela výjimečně se stane, že hash obsahuje posloupnost znaků, které zcela náhodně tvoří jedno krátké slovo. Ovšem, že by tvořily celé věty, to se ještě nikdy nestalo …

Chvíle překvapené fascinace jemným poklepáním na zadní stranu lebky přerušili nerozluční kamarádi strach a rozum. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, zda někdo nevykukuje ze své pracovní kóje a nedívá se na můj monitor. Nedíval, všichni tiše vykonávali svoji zbytečnou práci. Otřel jsem si proto kapku potu, která mi tekla po spánku, a znovu pohledem přejel tři věty, které pádily tam a zpátky po obrazovce. Každá ze série znaků, které má člověk přepsat, blikala na obrazovce tak dlouho, dokud jsem nestiskl enter a neobjevily se další znaky. Stiskl jsem proto urychleně enter a pracoval dál, jako by se nic nestalo.

Ty tři věty nebylo těžké si zapamatovat. Byly známé. A já nehodlal riskovat jejich poznamenání, například na papír. To už by v daném rytmu práce, který v této místnosti probíhal, bylo příliš nápadné. Na stole sice ležel bloček s papíry a tužkou, ale nepamatuji se, že by jej někdy kdo použil. A kdyby ano, jistě by to mělo nedozírné následky, které by měly co do činění s Antiemoční policií a chlápci z Trestního útvaru by se jistě ke svému dílu práce také dostali. Můj nápad s kafem a nakopáním osudu mě přešel. Dnes rozhodně nehodlám dělat nic jiného, než to, co mám dělat.

Sakra! Dnes se vůbec nesoustředím. Udělal jsem opět chybu. Což se projeví malým červeným čtverečkem blikajícím v dolním rohu obrazovky. Ještě udělám jednu a budu muset k šéfovi na vysvětlení. Kdybych si aspoň svůj osobní průměr nevytáhl tak vysoko, nemusel bych takové věci řešit. Podělaný vzkaz na obrazovce, co tam sakra dělal! Kdyby se ten vzkaz mohl zhmotnit, tak jej zadupu půl metru do skládky z tlejících těl!

Do konce pracovní doby zbývá tři čtvrtě hodiny a já se musím začít pořádně soustředit, jinak to bude zlé. Místo toho stále myslím na to, kdo a proč mi na mojí obrazovce promítl ty tři zpropadené věty. Ty věty, které všichni známe! Je to vzkaz od vlády, že o mně ví? Ale proč by to dělali, krom mých - z jejich pohledu necudných myšlenek, jsem v životě neudělal nic, co by je ohrozilo. Takové lidi mají rádi. Ne, vláda volí lepší metody, jak odhalit své vnitřní nepřátele. Nicméně pokud to nebyla vláda, tak kdo to mohl být…

Rychle jsem uhnul prstem z klávesy “z”. Sakra! Už jsem zase málem udělal chybu! Bez velkého váhání jsem stiskl správnou klávesu “u” a pokračoval dál v přepisování. Přes standardně šumící okolí pracujících kolegů jsem zaslechl pomalé tiché kroky. To je určitě šéf. Začal jsem se soustředit plně na svoji práci, abych už ničím nevybočil ze zažitého standardu. Plně jsem se soustředil na čísla na monitoru. Zapamatoval si je. Přepsal je na vedlejším monitoru. A znovu. Stále dokola. Dle mých časových průměrů.

Skutečně to byl šéf. Bez zpomalení prošel kolem mé kóje, popošel na konec místnosti a stejnou cestou se vracel. Podívat se na monitor. Zapamatovat čísla. Zapsat čísla. A znovu. Výmluvné gesto jeho neplánované procházky mezi počítači bylo tak nepřehlédnutelné, že jsem zaznamenal, jak kolem několik kolegů se zachmuřenými výrazy tiše vzhlédlo a podívalo se na pocházejícího šéfa. Nebylo běžné, aby se šel mimo standardní kontroly projít mezi pracujícími. Až mi z toho začal pot stékat po tvářích a kapat na stůl. Plně jsem se soustředil. Podívat se na monitor. Zapamatovat si. Přepsat. A znovu.

Byla to nejšílenější tři čtvrtě hodina, kterou jsem za poslední roky prožil. Nikdy jsem v práci nezažil tolik stresu a hmatatelného strachu. Všechno standardní jakoby se zvrátilo a dělo chaoticky a neorganizovaně. Vyzvání šéfa, abych šel s ním, mohlo přijít kdykoli. Kdykoli! Ale přežil jsem. Zbytek hashe jsem přepsal přesně tak, jak jsem měl.

Po ukončení pracovní doby jsem se urychleně sbalil, ale ne tak, aby to bylo nápadné a šel na záchod. Nikdo tam nebyl. Opřel jsem se o ušmudlané umyvadlo a podíval se do stejně ušmudlaného zrcadla. Dokonale oholená tvář, pěšinka učesaná napravo. Zelené oči. Vše vypadalo jako vždy. Ale přesto jsem viděl, jak mé oči mají rozšířené zorničky, a na spáncích mám bílé šrámy tvořené sraženou solí z mého potu. Tolik vzrušení a adrenalinu jsem nikdy nezažil. Možná jsem teď poprvé pochopil, jak to vláda myslí, když nás brání před nejistotou a nestandardem. Svět bez jistoty přesně daného následujícího činu se mi najednou jevil stejně nebezpečný, jak těm pošukům z Antiemoční policie. Doufám, že se mi to už nestane!

A zase jsem si vzpomněl. Tohle všechno zavinily ty tři blbé věty, které na tom podělaném monitoru vůbec neměly být! Proč tam byly? Proč tam sakra byly! Zavřel jsem oči a proti své vůli mi před víčky vyskočil monitor s třemi blikajícími větami. Větami tak známými, které každý den slyšíme z rádia a televize. Větami, které jsou dle vlády naprosto v pořádku. Nejsou ale v pořádku, když se objeví během standardní práce na mém monitoru. To je úplně nestandardní! Už je opět vidím:

 

„Try as much as possible to be wholly alive with all your might, and when you laugh, laugh like hell. And when you get angry, get good and angry. Try to be alive.“

 

Každý den je slyšíme z televize, jakási mantra, kterou je nutno opakovat a která symbolizuje naši zbytečnost a nevědomost. Děláme něco beze smyslu, ale neustále, nemáme právo porozumět, přesto je to vše pro naše dobro. Kdybyste měli tu větu někde napsanou, určitě by vás odvedli za páchání protistátní činnosti. Nejspíš však nežije mnoho lidí, kteří by ovládali tento mrtvý jazyk, vláda už by si je jistě našla. Klidně bych se vsadil, že to bude nějaký historický citát o tom, jak často je třeba jíst kapustu. Kapusta je stejně odporná jako všechny ostatní potraviny, které nám dováží. Výsledné jídlo má vždy stejnou barvu a také stejně chutná.

Když jsem ve svých osmnácti letech dostudoval a stal se tak dospělým a plnohodnotným občanem naší velkolepé říše, vysvětlila mi konečně matka události spojené s mým narozením a původem - podle oficiálních zpráv totiž otec zemřel při automobilové nehodě cestou z práce, ale mne už dříve, hlavně díky sousedským klepům napadlo, že pravda bude trochu jiná. Matka mi vždycky říkala, že jsem její chytrý chlapeček, ale skutečnost, že byl můj otec primitivní zločinec a vyvrhel společnosti překonala všechna má očekávání. Když mi o něm vyprávěla, měla v obličeji takový přihlouplý výraz, jako kdyby měla strach. Podle mého názoru je dobře, že upozornila Trestní komando na jeho počínání, nic dobrého by z něj jistě nevzešlo.

Ani nevím, jak jsem se dostal domů, tak jsem byl rozčilený. Teď už se zastavuji v obchodě pro svůj týdenní příděl potravin a potkávám svou přítelkyni, starou paní z našeho věžáku.

Seznámili jsme se před několika týdny úplnou náhodou, tehdy se stejně jako dnes hádala s prodejním automatem. Když jsem jí pomáhal s nákupem nahoru po schodišti, byla nucena si vyposlechnout vyprávění o mé rodině, práci a smyslu života. Nejdříve se tvářila dosti nevlídně, ale věřil jsem, že se spřátelíme. Má doma rozsáhlou knihovnu, která obsahuje stovky svazků ještě z doby před Velkou revolucí doplněnou o některé tituly schválené vládou. Na stěnách obývacího pokoje visí barevné fotografie všech členů její rodiny, kteří byli pro bezpečnost nás všech odvezeni už před mnoha lety.

Určitě je hrozně stará, musím konečně sebrat odvahu a zeptat se jí, zda neznala mého otce.

Dnes mne opět pozvala k sobě na čaj, mohu ji tak vyprávět o těch třech větách a třeba si nechat poradit, jak uniknout případné pozornosti úřadů. Jen se převléknu, učešu a musím běžet. Nesnáším lidi, kteří chodí pozdě. Bezdůvodně. A třeba jim to ještě přijde zábavné. Nehoráznost.

Stojím přede dveřmi a nervózně čekám, až se otevřou. Kraťoučké zazvonění mohla stařičká paní Markéta přeslechnout, a tak jsem raději zazvonil znovu. O malý okamžik později cvakl zámek, dveře se otevřely a paní Markéta stála přede mnou. Maličká postava vprostřed dveří splývala se svým ponurým bytem.

“Pojď dále” ustoupila stranou a já jsem vešel dovnitř. Z předsíně jsme zamířili přímo do obývacího pokoje.

“Heřmánkový?“ zeptala se hostitelka.

“Heřmánkový zní výtečně.“ odpověděl jsem po chvilce váhání. Paní Markéta se odploužila do kuchyně. Já se posadil na pohovku a začal jsem se rozhlížet po dobře známém pokoji.

Police plné knih byly osvětlené tlumeným světlem žluté lampy stojící v rohu. Spousta těch knih byla zaprášená. Jejich názvy jsem povětšinou neznal, ale muselo jít o sofistikované knihy. Takové knihy se už dnes netisknou, tedy nejenže netisknou, on už je nikdo nepíše. Dnes jsou to samé, krátké bezduché bláboly. Můj pohled sjel od knih k fotografiím na stěnách. Spousty lidských postav a tváří čněly ze zdi a shlížely na mne ostřížími pohledy. Co to asi bylo za lidi? Proč je vláda odvedla? Co musí člověk udělat, aby ho vláda odvedla?

Příběhy o pošetilcích, kteří se plnými doušky smějí na ulicích nebo o posměváčcích, kteří zesměšňují vládu, zná každý. Tihle lidé, ale nevypadali jako nějací blázni. Mohli být jen obětní beránci cizích úmyslů, stejně jako já. Vzpomněl jsem si na pracovní monitor, na tři věty a na to, jak se mi jednotlivá slova zařezávají do mysli, neúprosně a nesmazatelně. Rozbušilo se mi srdce. Vůbec se mi nelíbilo pomyšlení, že mne odvedou. Já jsem za nic nemohl, ale to Antiemoční policii zajímat nebude. Odvedou mne kdovíkam a zmizím jako příbuzní paní Markéty a když budu mít štěstí, zůstane po mne alespoň fotografie na něčí zdi. Když budu mít štěstí.

Z hloubání mne vytrhla až paní Markéta, která přede mne postavila hrnek. Sama pak třímajíc vlastní se pohodlně usadila do křesla naproti mně.

“Co že jsi říkal, že děláš?”

“Přepisuji nesmyslná čísla z jedné obrazovky na druhou.”

Nic blbějšího jsem snad nemohl říct. Pomyslí si o mne, že jsem naprostý hlupák nebo hůř, že si z ní dělám srandu. Neznám ji. Co když to vezme vážně a až odsud odejdu, tak mne hned půjde udat? Rychle jsem se snažil zformulovat odpověď, ale paní Markéta mne předběhla:

“Chápu, další vládou vymyšlená práce. Je to dost bezduché, že?”

Byl jsem trochu zaskočen touhle odpovědí, ale je pravda, že tahle stařenka si rozhodně prožila leccos a servítky si brát nepotřebuje. Uklidnil jsem se a usrkl čaje. Jak to říct, byl tedy opravdu výtečný…  

Ještě chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se odhodlal. Řeknu paní Markétě o tom, co se mi dnes stalo. Paní Markéta rozhodně bude mít dost pochopení. Z jejího bytu, ze všech těch fotografií a z toho jejího přitakání, jsem si jistý, že ta s vládou určitě nepeče. Nanejvýš pro ní peče sušenky při oslavách konce války. Nabral jsem dech a začal formulovat větu. Najednou jsem se zasekl. Věděl jsem přesně, co jsem chtěl říct, ale signál z mého mozku už se k ústům nedostal. Byl jsem celý zkoprnělý. Před očima se mi začalo mlžit a já cítil, jak se mé tělo pomalu noří do pohovky. Za chvíli jsem nic neviděl a poslední, co jsem zaslechl, byl sladký hlas paní Markéty:

“Já vím …”

Tato pozoruhodná dáma mi ve slabších chvílích dodává naději. Má za sebou tolik tajemství, probouzí ve mně touhu dávných mořeplavců prozkoumat její starý svět. Zaměstnává moji mysl. Nepoznal jsem moc lidí, kteří by to ještě dokázali. Vše je nudné a omšelé a ani o píď nevybočující. Jak jsem ale naznačil, paní Markéta není jediná s touto schopností. Jednou jsem ji zaslechl, jak si zpívá.

Bylo to v městské knihovně. Seděl jsem tam, jako sedávám a četl, jako čítávám. Chodívám se tam učit. Zajímá mne všechno, není snad obor, o kterém bych něco nevěděl. Dříve jsem se snažil zorientovat v historii, ale čím víc jsem se do ní bořil, tím víc jsem pociťoval, že se bortí. Pilíře, na kterých stála, se s přibývajícími detaily rozpadaly, a já cítil, že mi něco uniká. Rozhodl jsem se, že toho nechám. Je příliš nebezpečné zpochybňovat fakta a v historii (zvlášť té nedávné) není prostor pro diskuze. Nejvíce mne upoutala matematika a filozofie. Ty neexistují, nemůžeme se jich dotknout, jsou čistou abstrakcí, a tak je možné rochnit se ve spekulacích. Jsou to jediné obory, které v dnešní době stále ještě tolerují takovou míru fantazie. Právě jsem otevíral novou knihu o antických velikánech, když jsem uslyšel ten tichounký hlásek. Někdo - žena - si pobrukoval ve vedlejší uličce. Strčil jsem prsty mezi dvě knihy a pomalu je silou odtáhl od sebe. Jedním okem jsem pozoroval tu krásnou dívku, jak si zcela podvědomě pobrukuje neznámou melodii. Seděla na stoličce, četla a šoupala u toho nohama po zemi. Nápěvek nebyl vůbec smutný, musela to být veselá a chytlavá píseň. Ještě chvíli jsem se díval, dokud mne nezačaly bolet prsty.

Tohle nikdo nedělá! Nikdo už si nezpívá, nikdo nepobrukuje. Cítil jsem hřejivý pocit souznění a pochopení, nic takového jsem nezažil. Musel jsem s ní mluvit. Vrátil jsem antické filozofy zpět do regálu a vyšel k vedlejší uličce. Zhluboka jsem se nadechl, než jsem zabočil. Byla to úplně nová zkušenost, byl jsem trochu nervózní, ruce i nohy se mi klepaly. Minul jsem roh, otočil se a ona byla pryč. Od té doby jsem ji pořád někde hledal. Na ulici, v autobuse, v práci, vracel jsem se do té knihovny den co den, dodnes jsem ji ale znovu nepotkal.

Konec první části

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře