PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Druhá Šedesátka proběhla

29. listopadu proběhla již druhá Šedesátka, tedy přednáška z cyklu, který má popularizovat zajímavé otázky historie, vědy a místopisu. Přednášejícím byl Tomáš Konečný, který promluvil o době vzniku povinné školní docházky a o tom, jak se školství a věci s ním spojené pak vyvíjely. Děkujeme našemu Národopisnému Muzeu, jako spolutvůrci Šedesátek i Tomášovi, že přijal pozvání. Na další Šedesátku se můžete těšit již 19. prosince. 

První Nedělní debata

Diskuze? To je přeci jednoduchá záležitost. Ale je tomu skutečně tak? Rádi bychom vás pozvali na první Nedělní debatu, která má za cíl vyžívat se ve šťourání v tom, co je to vlastně debata. Formát nedělních debat volně navazuje na námi organizovaný Degnáz. První Nedělní debata přijde již 19. Listopadu a bude se konat v Café Regner od 18:00.

Přednáška: Ukecané domy

Díky spolupráci se Skautským institutem vás můžeme pozvat na přednášku o detailech a kuriozitách na plzeňských domech. Přednášejícím bude Lukáš Houška a samotná přednáška proběhne v domě Americká 25 od 19:00. Více o ní zde.

Šedesátka: O výbušné politice

Politický terorismus 19. století je tématem první přednášky Tomáše Konečného z cyklu Šedesátka, kde vám chceme přinášet zajímavé přednášky z historie, vědy a kultury a to popularizační formou. První proběhne už dnes 25. října od 17:30 v budově Národopisného muzea na náměstí Republiky v Plzni. Více info zde a zde

Registrace na vycházku kolem Mže

Právě nyní zahajujeme registraci na komentovanou vycházkou kolem řeky Mže. V rámci této vycházky vás vezmeme na místa staré Plzně, kde se řeka dotkal její historie a utvářela její život. Řeka Mže je pravděpodobně nejdůležitější řekou pro město a proto se kolem soustředilo velké množství zajímavých zákoutí, provozů a příběhů.

Strážci paměti času: ALOIS RIEGL II.
Filosofie

Představili jsme si Aloise Riegla jako myslitele zasloužilého o precizaci památkové péče – čehosi dávného a všudypřítomného, zároveň však jakoby neexistujícího a dýchajícího na prázdno. Čtenáři Architektury mezi minulostí a budoucností jistě tuší, kam tím mířím. Byť nelze popřít, že péče o památky existovala zřejmě tak dlouho, jako památky sami a byla snad do osudu některých z nich vkládána spolu s kamennými základy dlícími pod jejich hrdě rozpjatými klenbami, vlastně to byla jen jakási chiméra – nevnímaná, nesystematická, nevyhraněná, neskutečná. Rieglova role v historii oboru spočívala v tom, že z přízraku učinil teoreticky postižitelný a filosoficky explikovatelný jev. Začněme tedy tam, kde jsme minule přestali, zhluboka se nadechněme a vstupme do světa vzletných idejí, máme-li odvahu.

Představili jsme si Aloise Riegla jako myslitele zasloužilého o precizaci památkové péče – čehosi dávného a všudypřítomného, zároveň však jakoby neexistujícího a dýchajícího na prázdno. Čtenáři Architektury mezi minulostí a budoucností jistě tuší, kam tím mířím. Byť nelze popřít, že péče o památky existovala zřejmě tak dlouho, jako památky sami a byla snad do osudu některých z nich vkládána spolu s kamennými základy dlícími pod jejich hrdě rozpjatými klenbami, vlastně to byla jen jakási chiméra – nevnímaná, nesystematická, nevyhraněná, neskutečná. Rieglova role v historii oboru spočívala v tom, že z přízraku učinil teoreticky postižitelný a filosoficky explikovatelný jev. Začněme tedy tam, kde jsme minule přestali, zhluboka se nadechněme a vstupme do světa vzletných idejí, máme-li odvahu.

Následujme pozorně kroky Rieglovy a vyjděme z myšlenek, které byly pro jeho dílo zrovna tak výchozí. Riegl se, jak jsme již uvedli v minulé části, rozhodl položit nové základy organizaci oboru památkové péče ve své vlasti. Nejprve ze všeho je potřeba se poněkud po způsobu aristotelského uvažování vyrovnat s definicí předmětu daného oboru. Ptejme se tedy, co je památka. „V nejstarším a nejpůvodnějším smyslu považujeme za památku dílo lidské ruky, které bylo vytvořeno s cílem zachovat ve vědomí dalších generací stále živé a přítomné jednotlivé lidské skutky či osudy (nebo komplexy několika takových událostí).“

Nejsou to jen přívlastky užité v tomto náramně malebném tvrzení, jež nám dávají tušit, že to zdaleka nebude tak jednoduché. Že komplexní a výstižný obraz památky budeme komponovat z mnoha postupně nanášených vrstev, dokud nevytvoříme poněkud impresionisticky laděnou mnohovrstevnatou strukturu, která však v sobě vždy implikuje rozostřenost, mlhavost a komplikovanou výpověď pro každého recipienta. Tak už to ovšem bývá. Toužíme-li po redukci, jednoznačnosti a formalizaci, tedy po hodnotách, na nichž by zřejmě měla správná definice lpět, v tomto prostředí ji nenalezneme. Lidský svět nelze redukovat na jednoznačnou informaci zapadající do formalizovatelného systému. Na to pravděpodobně není dostatečně homogenní, uspořádaný a čitelný. Nemůžeme se snažit vměstnat tolik idejí, symbolů, pocitů a souvislostí zahrnutých v každém momentu umělecké výpovědi do úhledného souvětí. Tímto jsem zřejmě zklamala všechny příznivce stručnosti a jednoduchosti, avšak jsem přesvědčena, že na zdařilý popis toho, co je památka využil Riegl zcela právem mnoho stránek své studie.

Právě v tom dle mého názoru spočívá jedno z mnoha kouzel filosofie. Ona posouvá hranice v běžném vědomí toliko uměle a násilně ohraničovaných termínů a promýšlí jejich význam daleko za vžité mantinely. A zrovna tak k nám impresionismus natolik působivě promlouvá, protože není vymezený, racionální, zploštělý. Jeho vyjádření je okouzlující díky vrstvené barevné kompozici čerpající z dojmů, pocitů, vjemů, tedy té méně definovatelné roviny světa kolem nás. Musíme být pozornější, otevřenější a citlivější, abychom mu porozuměli. Pořád je to táž realita, jen podaná jinak. A stejně tak Rieglovy úvahy popisují slova, která všichni dobře známe, jen jinak. A především si vůbec uvědomuje, že je možné popsat je jinak.

Jak tedy Riegl postupuje dál? Svou definici blíže specifikuje. Rozpíná totiž dělící linii mezi uměleckou památku a jiný artefakt vzniknuvší za výše uvedeným účelem. „[…] nemáme vůbec na mysli tyto „záměrné“, nýbrž „umělecké a historické památky“ upřesňuje. A ty zahrnují několik hodnot. Předně hodnotu pamětní (historickou, minulostní).  Autor jí míní hodnotu díla založenou na skutečnosti, že vše, „co jednou bylo a již není“ je pro nás nějakým způsobem unikátní, neopakovatelné a proto nenahraditelné. Tudíž, uzavírá Riegl, je každá umělecká památka zároveň historickou. Pak je to samozřejmě hodnota umělecká, jež je naopak zvána přítomnostní. Ta je ovšem nutně relativní, neuchopitelná či dokonce subjektivní. Riegl jí míní samotné zpracování díla, užitou techniku, barevnost apod. Domnívám se, že svým způsobem souvisí se vkusem či kulturním ideálem doby a její vnímání je proto logicky závislé na mnoha proměnných a nestálé. Historická hodnota je na rozdíl od hodnoty umělecké nezáměrná, zdůrazňuje mnohokráte autor. A právě ona zajímá památkovou péči. Památky tedy vlastně činíme památkami až my. My, co ctíme minulostní hodnotu, my, na něž památky působí a my, jež působíme na ně. A co z toho pro Riegla vyplývá?

„Skutečnost, že toto náladové působení nepředpokládá žádnou vědeckou zkušenost, zvláště pak, že k jeho uspokojení zdá se nepotřebujeme poznatky osvojené historickým vzděláním, nýbrž je vyvolán pouhým smyslovým vnímáním a že se vzápětí projevuje jako pocit, způsobuje, že si toto působení může činit nárok na to, aby nezůstalo omezeno výlučně na vzdělance, na historickou památkovou péči, nýbrž aby se rozšířilo také na masy, na všechny lidi bez rozdílu intelektuálního vzdělání.“

Pokračování příště.

 

LITERATURA

RIEGL, Alois. Moderní památková péče. Praha: NPÚ, 2003. ISBN 80-86234-34-7.

ZDROJE OBRÁZKŮ

en.artoffer.com

www.artesmagazine.com

www.pinterest.com

 

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře