PŘIHLÁŠENÍ



Zapomněli jste heslo?
.

Nejste ještě registrováni?
.

NOVINKY

Kniha, která ovlivnila můj život

Předkládáme před vás výzvu. Napište nám o knihách, které nejvíce ovlivnili vás život. Vaše texty zveřejníme na těchto stránkách a necháme je přečíst i ostatním. Můžete psát o knize jediné, nebo napsat více příspěvků o více knihách. Z vlastní zkušenosti víme, že v každém věku a v každé zkušenosti je stěžejní jiná kniha. Nebojte se proto rozepsat. Těšíme se na vaše díla, kterými možná inspirujete i jiné a třeba jim ukážete knihu, která je pak také ovlivní. Vaše příspěvky posílejte na lukas.houska@seznam.cz

Noc literatury 2015

Noc literatury, která se v Plzni uskuteční zítra (13.5.), veřejnosti netradičním způsobem přibližuje současnou evropskou literaturu prostřednictvím série veřejných čtení. V Plzni se s touto zajímavou událostí můžete setkat například v DEPO 2015, Papírna Plzeň, Zastávka Plzeň a na dalších netradičních místech. Seznam všech míst a příslušný program najdete zde.

Knihy mají zelenou

Na zítřek (23. 4. 2015) připadá Světový den knihy a autorských práv. Při této příležitosti bude probíhat akce s názvem Knihy mají zelenou, při níž se můžete těšit na knihy se slevou 15% a ve vybraných knihkupectvích navíc na autorská čtení či jiné doprovodné akce. Více informací o poslání a programu projektu naleznete zde.

Zimní povídková soutěž

V rámci sekce Povídkáři, jsme připravili povídkovou soutěž. Tedy soutěž, jde spíše o vzájemně inspirační povídkovou výzvu. Princip je jednoduchý. Jsou ustanovena dvě témata a je na vás, těch, co rádi píšete povídky, zda tyto témata, přijmete za své a přidáte se s námi do klání autorů.

Více v článku.

První povídka zveřejněna

Vážení uživatelé a návštěvníci. Pro začátek jsme pro vás připravili první povídku z ruky Martiny Kratochvílové, která se nechala inspirovat Edgarem Alanem Poem a jeho povídkami. Výsledek posuďte sami v této povídce.

Vyhodnocení výzvy pisálků
Povídky

O čem bych dnes kázal v kapli betlémské? Takové bylo první téma našich povídkových výzev, kde může kdokoli poslat svůj slohový útvar k danému tématu, který je následně zveřejněn s dalšími, které dorazí. Na první výzvu odepsali celkem čtyři pisálci a já vám děkuji. Vaše díla nyní nabízím k přečtení i druhým. Vzhledem k tomu, že šlo o výzvu, nebude následovat žádné hodnocení, pouze konstatování poděkování, za vaši odvahu. A nyní již samotná díla.

Do děl jsme redakčně nezasahovali. Jsou zveřejněna tak, jak byla poslána.

 

Dílo první

Název: Kázání o Lásce

Autor: Patricio Battya

Drazí bratří a setry,

dnes je ten správný den, abych k Vám promluvil skrze Lásku a pro Lásku. Když jsem byl požádán, abych zde před Vámi vystoupil, mé srdce radostí poskočilo, neboť jsem tušil, že si ta věc žádá o slovo, které touží být rozpoznáno v davu lidských přání a toužení. Já sám jsem před několika lety zasvětil svůj život Lásce, jejímu vyučování a žití. Kosmické Srdce mne natolik pohltilo, že jsem se stal součástí jejího světa. Tento svět není bledý, ani jasně červený, přetéká libým to zvukem, který nemá konce. Dělím se o ten dar, říkám mu blízkost. Je to otevřená tvář, jenž je tu připravena pro každou živou bytost, která podle své vůle rozhodne o pobývání v prostředním pokoji spolu se mnou. Nikdo, ani Ty, nesmíš být nucen být v přítomnosti druhého, jestliže to necítíš. Tuto svou svobodnou volbu chraň. Pracuj se svým citem, opatruj ho jako klíče od svého útulného bytečku. Nemáš-li chuť zpovídat svou duši před cizími, pak tak nekonej. Cítíš-li, že tě nehodný svléká na veřejném místě a usiluje o tvou nahotu, pak se postav takovému jednání. Všichni máme nárok na to, zůstat oblečeni. Milovat rozhodně neznamená sdírat svou kůži pro oči druhých jen proto, aby si nás všimli. Taková činnost vede do temných strání, ve kterých není místo pro světlo a teplo. Je to zima, kterou vměstnáváš do svých dočasných žil a tepen. Začněte si vážit sami sebe a přestaňte se fotit do výkladních skříní, jejímiž jedinými diváky jsou kolemjdoucí. Víte, kdo je takový kolemjdoucí? To je tvář bez jména, je to pohyb, který se ztrácí v mlhách všedních dnů. Pro takové fyzikální mlhy nevytvářej reklamní kampaně. Je to ztráta, kterou ti nikdo nevrátí. Nevracej se tedy do nápadů bez hlubšího zázemí. Přemýšlej, než si vyfotografuješ svou zamilovanost. Říká se, že se člověk může až pětkrát denně zamilovat. Takže pět obrazů denně namalovat, zarámovat a schovat si je do takové speciální místnosti, o které nikdo neví? Tak si hrají děti, které ještě nemilovali, jen se tak nějak dívali a pozorovali, co se stane, když. Dospělý člověk již nedělá rychle závěry, nepřipravuje zásnubní večírky bez rozmyslu. Dává si na čas, protože láska čas nutně ke svému růstu potřebuje, není jako jednoduchá rovnice o dvou neznámých. Láska je hluboké porozumění, na kterém oba pracujete, neustále. Nikdy nekončící šichta na daru blízkosti, o který se chcete dělit. A to se ještě všichni musíme učit, dělit se, přiznat svou polovinu druhému. Je to v očích, které se na tebe dívají. V očích, které je láska, nalézáme „něco“, které reprezentuje obsah. Když dva nemluví, pak je řeč mrtvá. My lidé žijeme v řeči, je to lidský vynález, komunikační nástroj. Mezi dvěma milenci však může dojít k situaci, kdy se jedna nebo druhá duše uzavře do své věžičky a netvoří slova, nekomunikuje. Pojďme se podívat na první případ. Když se k vám partner vztáhne slovy: „Nic mi neříkej. Nic nechci slyšet.“ Nic je v té zvláštní chvíli těžký balón, který je pouze těžký, ale prázdný. „Nic“ je synonymum pro absenci obsahu; mluvčí tak očekává, že výpověď druhého k danému problému bude jistě postrádat logickou strukturu a uvěřitelný obsah. Proto použije výraz „nic“, aby se naplnilo přání, jejímž výsledkem je ticho, prázdnota, ne-mocné „nic“, které tu nějak je, existuje z ne-lásky. Nic neříkat, nic neslyšet. To znamená jediné, nerozpohybovat „nic“ do neměřitelné fyzikální veličiny, žádný zvuk, žádná slova, žádné vibrace, smrt, konec všeho co mezi námi bylo, nebo nebylo. „Nic“ definitivně uzavírá dialogové okénko. Pozor si dávejte, až příště budete přivolávat „nic“ do svého života, do života, který jste se rozhodli žít s druhým. „Nic“ spěchá ke konci vašeho spolupobývání, rozcházíte se za přítomnosti bezhvězdného nebe. Každý z nás zodpovídá za svou řeč. Druhým příkladem je provolání k druhému: „Takž už něco řekni. Udělej něco.“ „Něco“ má potenci, je v možnosti, je jiné než nic, může ožít, může být mezi tebou a tebou. „Něco“ odkazuje k obsahu, může se pohybovat. Chvíle, kdy pronášíš tu k milovanému tu řeč o „něčem“, toužíš po slově druhého, neopouštíš ho, dáváš mu šanci na nápravu, vysvětlení situace, názoru, způsobu jednání a chování. Rozhodnutí pro „něco“ značí chuť k pochopení motivace druhého, proč činil tak, jak činil, proč mluvil, tak jak mluvil. Vždycky mezi vámi bude „něco“ a to „něco“ stojí za to, je to naděje na usmíření vašich duší, které se na chvíli sobě ztratily. Dar blízkosti je funkční do té míry, do které si dopřáváte „něco“. Jestli někdy přijde čas, kdy „nic“ bude vaším společným mottem, pak už vaše duše v jednom pokoji nejsou, ale vy to ještě nevidíte, vidíte kolemjdoucí, o kterých již byla řeč. A někdo řekne: „To nestojí za řeč.“ Mluvčí tak říká, že situace nemá sílu stát ani v jediném proneseném slově. Slovo tak umírá na nemohoucnost, usíná v našich pažích, už není. Celé toto povídání však nevztahuji jen na řeč mezi milenci, ale na všechny naše vztahy, které v životě živíme svou aktivitou. Starat se o svou řeč znamená být připraven nést důsledky za slovo v promluvě, které má vždycky konkrétní cíl. Všude tam, kde budeme „něco“ hledat, vytvářet pro něj příležitost, tam bude živo a veselo. Tam, kde zavládne „nic“, budeme i „nic“ žít, budeme se starat o svou samotu a pěstovat ji ze strachu před druhými, před zklamáními, před smrtí, kterou však již „nic“ nebolí. Bojte se chvíle, kdy někdy v životě pronesete: „Nic neříkej!“ Tím pro vás druhý už nemá význam, stává se jakýmkoliv kamenem, který na své cestě hodíte do tváře hříšníka. Nehrajte si na Boha, neumlčujte zavřenýma očima. Na své cestě životem jsem potkal dobro i zlo, spravedlnost i nemoc. Nikdo neříkal, že být člověkem je jako procházet se ve věčně růžové zahradě. Je to příležitost tvořit a milovat, milovat a tvořit. A já vás žádám, abyste šli do celého světa a dívali se kolem sebe, svým životním výkonem zalévali „něco“ a starali se o něj. Buďte dobří a krásní, aby svět byl dobrý a krásný. Láskou pozdravuji vaše srdce. Děkuji, že jste mne vyslechli.

Dílo druhé

Název: O čem bych kázala v Betlémské kapli

Autor: Nikola Puškárová

Domnívám se, že myšlenka této práce má vyšší cíl než pouhé sepsání pár řádků. Téma je velmi zajímavé a lákavé. Myslím, že nám dává veliký prostor zamyslet se nad společností a také nad sebou samým.

 Kostel je podle mě místo, kde by se měli lidé sejít a mluvit o problémech. Ze svých zkušeností vím, že tomu všude tak není. Proč máme tolik druhů církví? Proč ze sekt se staly uznávaná náboženství v České republice? Proč církevní instituce mezi sebou zápasí? Proč každá organizace, či instituce se snaží člověka přetáhnout k sobě? Vždyť je to zcela zbytečné. Všichni věříme v jednoho Boha, v jeho syna Ježíše Krista. Všichni v podstatě uznáváme to samé a já stále cítím tu rivalitu. Nebylo by lepší si navzájem pomáhat a spolupracovat?

 At´ už jste nebo nejste věřící, měli byste se řídit morálkou. Zjednodušeně řečeno umět rozlišit dobro a zlo od sebe. Můžeme tak zhodnotit svoje slabé a silné stránky, popřípadě na nich začít pracovat. Mám tím na mysli negativní zmírnit a pozitivní zesílit. Nevím, jestli odpovím na tuto oblast, tak jak je vyžadována. Je to oblast velmi těžká. Podle mě nízká morálka u lidí je aktuální problém, o kterém se moc nemluví.

Je někdy těžké se vyznat v záplavě informací, které se nám dostává a oddělit podstatné od nepodstatných. Znám plno lidí, kteří se ohánějí vírou, ale jsou zlí. Když člověk nemá víru v srdci, tak to skutečná víra není. Naopak znám také lidi, kteří věřící nejsou. Jsou hodní a milosrdní k ostatním lidem. Zpravidla tito lidé se řídí morálními zásadami.

Podle mě je nejhorší lidská vlastnost závist. Nechápu, kde se tato vlastnost v lidech bere. Sžírá je zevnitř a přitom je tak snadné se s ní rozloučit a opustit ji… Přiznám se, že jsem někdy byla žárlivá, ale vyměnila jsem žárlivost za důvěru. Musím přiznat, že se mi hodně ulevilo. Nemá smysl se sžírat negativníma emocemi.

Vážím si, když mi lidé dávají důvěru a svěřují se mi, a ráda jim pomáhám, pokud si to přejí - vyjadřuji svůj názor na daný problém. Pokud ne, nedávám nevyžádané dobré rady a nepoučuji je. Podle mě pomoc bližnímu svému je stejně tak důležitá jako všechny ostatní činy.

Snažím se nad lidi ani nepovyšovat, ale ani neponižovat. Mám se ráda a jsem se sebou spokojená. Nevadím si a nenudím se sama se sebou. A to je podle mě to nejdůležitější.

                Nemůžeme lidi přinutit k víře, nemůžeme lidi přinutit ke konání dobrých skutků, nemůžeme lidi nutit k tomu, aby byly lepší. Musí chtít hlavně o ni sami. Nikdo jiný to konec konců za ně neudělá. Smyslem života je podle mě být šťastní a být sám sebou vnitřně spokojený.

Dílo třetí

Název: O čem bych dnes kázal v kapli Betlémské?

Autor: Daniel Bajer

Když jsem si položil otázku: „O čem bych dnes kázal v kapli Betlémské?“, tak mi v hlavě přeletělo přirovnání doby Husovi a doby současné a rozdílnost obou dob ve mne vyvolal snímek propasti. Propasti, která tvoří nepřehlédnutelný rozdíl mezi minulostí a současností. Rozdílu oněch dob je mnoho, ale jeden z nich vyčnívá jako černá ovce v bílém stádu. Onen rozdíl tak vyčnívající nese jméno problém. V každé době na každém místě se vždy děli, dějí a vždy dít nějaké problémy budou, ale co se v poměru minulosti a dob současných změnilo je závažnost řešených problémů. Vždy se děli problémy důležité a méně důležité, ale hranice důležitosti se za ta staletí posouvá víc a víc směrem dolu. Což má za následek považovat méně důležité problémy za problémy hlavní, ale to je chyba, protože poté přehlížíme problémy, které jsou doopravdy důležité a, nebo si je uvědomujeme a doufáme, že se vyřeší sami, či je rozuzlí někdo za nás.

V dobách dřívějších si všichni lidé uvědomovali, že problémy které se jich týkají, za ně nikdo nevyřeší a tak si je museli řešit sami. Toto spolehnutí se pouze sám na sebe mělo v té době za důsledek jednu obrovitánskou výhodu-soběstačnost. Lidé dříve ovšem drželi i více při sobě, jelikož si uvědomovali, že v jednotě je síla. Spolupráce a pomáhání si navzájem bylo samozřejmostí, ale tyto faktory se dnes objevují mnohem méně než v minulosti. Dříve byli i lidé více odolní, jak fyzicky tak i po duševní stránce. Byl větší předpoklad k bojům a nebezpečí, takže lidé často kladli důraz na dobré vztahy, aby se mohli vyhnout bojům, které je ohrožovali a zužovali.

Dnes také řešíme problémy důležitého významu jako „Kde budu bydlet?“, či „Co budu jíst?“, ale v minulosti tyto otázky měli hlubší a větší význam. Dnes si jdeme pro jídlo do supermarketu, či do samoobsluhy, ale ve středověku co jsi vypěstoval, to jsi měl. A rozhodně neřešili otázku „Co si dnes vezmu na sebe?“, jelikož v té době to byla otázka absolutně triviálního významu, alespoň na venkově. Zkrátka slovo „důležité“ mělo jinou váhu než dnes.

A proto je důležité si uvědomit, jaké problémy jsou pro nás prioritní, a vážit si věcí co si předešlé generace pro sebe a pro nás vydobyli jako třeba náboženskou svobodu. Zkuste si představit, jak by vám bylo, kdybyste teď museli věřit a uctívat katolického Boha i když jste třeba ateista, či žid.

A kdybych měl možnost dnes kázat v Betlémské kapli? Nejspíše bych kázal kolem otázky problémů a snažil bych se v lidech vyvolat alespoň sebemenší myšlenku nesoucí otázku o určení důležitosti u problémů, které je potkávají.

Dílo čtvrté

Název: Jsou to lidé jako my. A nejen o Vánocích

Autor: Lenka Martínková

Nevěřím. Nebo aspoň ne tak, jak si většinová společnost věřícího člověka představuje. Na druhou stranu jsem si ověřila, že se slušností nejdál dojdu a snažím se podle toho chovat. A sama pro sebe si věřím, že když se budu slušně chovat ke všem lidem, budou mi oplácet stejně. Dokonce se mi to v poslední době začalo potvrzovat…

Chápu, že většinová společnost potřebuje mediální masáž. Moc reklam je prakticky nepřekonatelná, všichni to známe, kolikrát jsme se už rozhodovali podle bezejmenné tváře z obrazovky, přestože řešení pro nás nebylo ani zdaleka tak výhodné, jak nám scénárista tvrdil?

Neříkám, že reklamy jsou vyloženě špatné, ale každý z nás je samostatně myslící jednotka, která se musí rozhodnout podle své vlastní potřeby. Takhle ještě reklama pro pobavení nebo inspiraci, proti tomu nic nemám. Jen to chce čas od času použít obyčejný selský rozum, aby se ukázalo, jak je to doopravdy.

Nepřestává mě proto fascinovat problém bezdomovectví. Sotva přijdou první mrazíky, otevírají se noclehárny a novináři nadšeně aplaudují každému novému místu, kam se lze uchýlit. Jenomže je to jako nic. Jakékoli zázemí potřební obsadí už na podzim, nebo si o ně zažádají, rezervují si je a letití bezdomovci moc dobře vědí, kam se obrátit, aby dostali teplou polévku a nepršelo na ně. Cením si toho, protože alespoň malé procento z těch, kteří to potřebují, může zimu přečkat v relativním klidu a bezpečí.

O to víc mi pak vadí zimní pokrytectví nás, řadových občanů se střechou nad hlavou a minimálně jedním teplým jídlem denně. Bezdomovci nám v létě smrdí, na jaře a na podzim je ignorujeme, protože jsou pod obraz a to nemluvím o tom, že určitě mají vši, blechy a štěnice, kradou a zaručeně jsou agresivní, žerou psy a kočky, nebo rovnou malé děti a vůbec, mají spoustu nemocí, choleru a černý mor nevyjímaje. V době adventu si pak většina z nás chce uklidnit bouřící svědomí a přihodí něco do sbírky na charitu. Myslíme si, že jsme už udělali víc než dost a máme zase na rok vystaráno, užijeme si dárky a kapra a salát a v teple domova nás bude u srdce hřát dobrý skutek.

Bezdomovci přitom nejsou žádný novodobý symbol Vánoc, který se s prosincem objeví, a po Novém roce ho uklidíme do krabice mezi ostatní sváteční dekorace. Žijí tu s námi celý rok a nejsou ani horší, ani lepší, než my. Jsou naprosto stejní, lidé z masa a kostí, a v jejich společenství se najdou slušní jedinci i černé ovce, jako v jakékoli jiné společnosti…

Je hrozně jednoduché ušklíbat se nad jejich existencí, ale ještě snazší je stát se jedním z nich. A ruku na srdce: z tohoto úhlu pohledu už bezdomovectví tolik k smíchu není, že?

průměrné hodnocení:
hodnoceno:
Zobrazit komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.

Komentáře k článku:
Schovat komentáře